Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 31.10.2015

Jak to vlastně tehdy bylo s tou "Novou vlnou britského heavy metalu" (NWOBHM)? Dlouho jsem měl za to, že se v ostrovních končinách v reakci na kompozičně málo objevný a pro mnohé rockové fanoušky zoufale nezáživný punk kromě "novovlnných" interpretů a kapel (myslím tu např. Davida Bowieho, Japan, The Police, Joy Division atd.) prostě objevily i skupiny, které se rozhodly do toho po vzoru zavedených rockových značek Rainbow, UFO či Nazareth opět pořádně řezat, ale rychlost a agresivitu si vypůjčily právě od punkerů. Rock ve své syrové sedmdesátkové podobě umřel a nahradil ho jeho mladší a technicky nabušenější sourozenec. Jak prosté...

Jenže kam potom zařadit nově vznikající kapely, které si daleko víc než ke zmíněným rockovým tahounům chodily pro inspiraci hluboko do začátků 70. let k rockovým legendám Deep Purple či Uriah Heep? Buď vyčlenit v NWOBHM nějaké "hard rockové křídlo", nebo si přiznat, že sám sedmdesátkový rock měl daleko tužší kořínek, když dokázal stále inspirovat ke vzniku nových uskupení se soundem, vycházejícím z hard rockového počátku právě končící dekády. Třeba takoví White Spirit. Používali hammondky a další klávesové nástroje (v metalové škatuli to tehdy věc ne úplně obvyklá), nekonaly se u nich žádné dvojkytarové orgie a nebáli se epicky rozmáchlých skladeb. Zpěvák se typově ocitá tak někde mezi Gillanem a sedmdesátkovým Robem Halfordem, rytmika je taky často dost rocková, i na kytaristovi je znát, že má Blackmora naposlouchaného horem spodem.

Možná i z těchto důvodů kapela nevydržela déle, než stačilo na jedno studiové album - její agresivnější metaloví souputníci (Iron Maiden, Saxon, Def Leppard atd.) ji svým pojetím převálcovali. Eponymní debut, který po White Spirit zůstal, ale rozhodně stojí za povšimnutí. Sedm skladeb s průměrnou stopáží přes pět minut dává tušit, že se kapela s motivy skladeb ráda mazlila a sóly neskrblila. Když to vezmu pěkně od začátku, hned první song patří k té metalové části alba - Midnight Chaser disponuje slušným drivem a do purplovského formátu vysoustruženými klávesovými a kytarovými sóly. V Red Skies kapela uriášovský hammondkový nádech smíchala s vysoce osobitou melodikou a Gers přihodil pořádnou porci řízného kytarového zvuku, High Upon High je pak (sice vcelku zdařilá, ale stejně pořád jen) úlitba rádiím - i když třeba klávesová pasáž se tu fakt povedla. První stranu desky uzavírá dusavá pecka Way of the Kings (té by slušelo trošku prostříhat závěr, před koncem už je to dost nastavovaná kaše).
Druhá polovina alba se nese v ještě o stupínek divočejším duchu. V No Reprieve mě baví hlavně vymazlené kytarové sólo, u zbytku skladby mě trošku nudí klávesová dominance, Don't Be Fooled je už ale zase bezvadná rocková pumelice. No a na závěr tu máme nejepičtější skladbu desky, desetiminutovou Fool for Gods. Táhlé instrumentální intro tu přinese potemnělou klávesovou exhibici, zpěvák po "dickinsonovsku" chrlí kvanta textu a před koncem se dostane i na blackmorovsky klenutý kytarový oblouk. Spolu s úvodní skladbou ji považuji za nejsilnější zářez celého alba.

Bonusový druhý disk z roku 2005 přináší ještě několik singlových či nevydaných skladeb, o nichž se rozhodně sluší zmínit. Za prvé hitové ambice nezastírající, slušivým kytarovým riffem obdařený a vůbec tak nějak (na White Spirit nezvykle) nablýskaný song Backs to the Grind a jeho b-strana, kytarová šavlovačka Cheetah. Za druhé b-strana singlové verze úvodní skladby desky, nejprve akusticky posmutnělá a později po gillanovsku šlapající Sufragettes. Dva nevydané kousky Nowhere to Run a Can't Take It taky nejsou špatné, ačkoli u první z nich ústřední riff podezřele připomíná ten ze skladby All Night Long, vydané v předcházejícím roce Rainbow na desce Down to Earth. Nowhere to Run je (s názvem změněným na Watch Out) také jedinou publikovanou spoluprací kapely se zpěvákem Brianem Howem, který nakrátko nahradil odcházejícího Bruce Ruffa.

O White Spirit se rozhodně nedá říct, že skončili, protože neuměli. Spíš nebyli dostatečně řízní a agresivní v době, kdy krédem nově se rodící metalové hudby byla zvýšená rychlost. Co teď s hodnocením? Muzika rozkročená mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami ode mě dostane tentokrát jenom tři kousky, ač jsem ten sudý počet taky dlouho zvažoval. Natolik zásadní hudba to prostě není, spíš ji chápu jako zajímavý doklad stylové rozmanitosti rodiny, technicky vzato chybně nazývané Novou vlnou britského heavy metalu.