Reakce na recenzi:

Snake - @ 09.12.2015

CD Sony Music /2014/ 8875000902

Italští Pierrot Lunaire sice patří k hudebním skupinám relativně zapomenutým , ale i tak stačili během své krátké existence natočit dvě pozoruhodná a přitom zcela odlišná alba. Zatímco eponymní debut si oblíbili především milovníci křehké poloakustické hudby a půvabných melodií, tak na následující album Gudrun nedají dopustit příznivci avantgardního rocku.

Bezejmenný debut vyšel v roce 1974 a podílela se na něm tříčlenná sestava klasicky vzdělaných hudebníků. Hudba na albu by se dala charakterizovat jako semiakustický folk/prog rock, s prvky symfonického rocku, jazzu, etnické hudby a špetkou avantgardy. Při celkové stopáži necelých 45 minut se na něm nachází 12 skladeb.

Na úvod je tu instrumentální Ouverture XV, která má hodně blízko ke classical, či symfonickému rocku. Akordy akustické kytary udržují rytmus a v nádherné a trochu slavnostní melodii se v pěkných vyhrávkách prostřídají varhany, piano a spinet. Je to vskutku krásná introdukce a vůbec mi nevadí absence bicích nástrojů.

Neméně pěknou melodií navazuje svižná folk rocková píseň Raipure. Akustické kytary tu drnčí jako o závod, vokály proplétají se ve zvučných dvojhlasech a pěknými sóly přispějí Stalteri na piano a Caporaletti na elektrickou kytaru.

V prvních dvou skladbách si Pierrot Lunaire nastavili laťku pěkně vysoko a tuto úroveň daří se jim držet i v následující Invasore. Atmosféra skladby je tu o něco tíživější, tóny sitáru jí dodávají punc etnické hudby a svůj prostor poprvé dostávají bicí.

Lady Ligeia je křehkou a kouzelnou instrumentálkou, kde neuslyšíme nic, než běhy po klaviatuře, basu, akusticku kytaru a jemné šumění syntezátoru.

Po méně výrazné a zasmušile zadumané Narciso přichází dvojice akustických instrumentálek, Ganzheit a Verso il lago. Předpokládám, že dobře posloužily jako přechod mezi oběma stranami původního vinylového vydání, ale to už se těším na další vrchol alba v podobě po sobě následujících krásných folkových písní Il re di Raipure a Sotto i ponti. Obě mají kouzelné melodie, půvabná aranžmá, bohatou vokální složku a doslova přetékají pozitivními emocemi. Mám je obě moc rád a jejich poslech je mi opravdovou potěchou.

V tajuplné a působivé skladbě Arlecchinata nechybí pěkné vyhrávky na piano a mluvené slovo se tady proplétá s éterickým vokálem hostující Laury Buffa. Z následující folkové balady La saga della primavera prýští smutek a beznaděj a konečně tečku za celou deskou dělá nervní a hlučná instrumentálka Mandragola. Bez té bych se tedy docela obešel a můj dojem nevylepší ani konejšivé tóny akustické kytary v samotném závěru skladby.

Je to výborná deska a jedna z těch, které se mi podařilo zařadit do sbírky až díky reedici z roku 2014. Dávám 4,5 a doporučuji všem fanouškům italského progresivního rocku z první poloviny sedmdesátých let.

---------------------------------------------------

Vskutku pěknou coververzi skladby Il re di Raipure nahrála skupina Gran Turismo Veloce a najdete ji na kompilaci Pierrot Lunaire - Tre, nebo na ytb.

Působivé předělávky se dočkala i písnička Soto i ponti. Tu přepracovali Mad Crayon a nachází se na čtyřdiskové poctě italskému prog rocku Zarathustra´s Revenge.