Reakce na recenzi:

horyna - @ 15.02.2021

Říká se, že dobrá muzika se prosadí a prodává sama. Avšak hudební dějiny jsou prorostlé tisícem nahrávek, které se i přes svou mimořádnou kvalitu do širší posluchačské pozornosti zkrátka nedostanou. Reklama je mocnou zbraní a bez ní... Jednou z takových nahrávek by mohla být i kterákoliv deska z pozdní tvorby kytarového mága Vinnie Moora.

Miluji jeho působení u ostrovanů UFO. Tam se však chlapec drží dosti zkrátka, hraje ve prospěch celku/kapely a své široko spektrální choutky nechává na kratším vodítku. Jeho sólová tvorba není zdaleka tak známá, o to je však bohatší a zajímavější. Satriani-ovské pojetí jeho hry je učebnicovým příkladem jak napsat, složit, zaranžovat a nahrát pestrobarevné album, sdružující několik stylů najednou. Zároveň je důkazem, že i bez tak důležité složky jakou je samotný zpěv, se dá v hudebním doprovodu obejít.

Osobně jsem na jeho vlastní práce narazil teprve nedávno, prostřednictvím poslední fošny Soul Shifter, kterou mě tento chlapík totálně smetl z povrchu zemského. Při dalším postupu, jsem z několika vyzkoušených věcí na netu zvolil nahrávku této poměrně podobnou a to její přímou předchůdkyni, desku Aeria Visions. Ta se od své následovnice příliš neliší. Co zůstalo stejné, tak je kytaristovo buldočí zaujetí a nasazení, podobný zvukový kolorit, skladatelská kvalita, feeling i atmosféra nahrávky. Vinnie pouze promíchal některé stylové škatule a tak je na Aerial Vision o dost méně fusion (snad jen ve čtyřce Slam), ale místo toho slyšíme například čisté boogie a to ve skladbách Mustang Shuffle a ZZ Top-áckém coveru La Grande. Nejimpozantněji vyznívá střed strany A. Písně jako jako snová, medově táhlá Satrianovka Faith, spolu se zmiňovanou Slam a druhou, na parádním odpíchnutém riffu postavená a krapet metalizující Now´s the Time, stojí opravdu za pozornost. Neméně zdatné je i samotné finále. Od kompozičně velice barvité a košatě vrstvené The Dark Dream, přes tempově úsečnější Calling Out, až po variabilně pulzující A Million Miles One, je čemu naslouchat a po pár posleších není problém najít zapamatovatelné motivy i celé skladby, které vás začnou ohromně bavit.

Vinnie Moore není žádným přehnaným inovátorem elektrické kytary, ale svůj nástroj ovládá nad jiné dobře a hlavně, hlavně dokáže do tohoto nelehkého stylového slohu složit parádní a snáze zapamatovatelné songy. Jeho melodie vám samovolně vplují do hlavy a pohodlně se tam usadí. Při příští návštěvě je nebudete složitě lovit, ale naopak jen lahodně povytahovat do popředí. Satrianovské pojetí, to jest styl i melodie a kvalita skladeb samotných, tyto dva kytaristy dnes spojuje. A věřím, že je to právě Vinnie Moore, který bude tento žánr po svém učiteli ještě nějakou dobu hrdě propagovat.