Reakce na recenzi:

Snake - @ 06.11.2015

CD Progressive Line – PL 546 /2003/

Mám rád hudbu pro pamětníky a s opravdovým potěšením si sám pro sebe objevuji pozapomenuté kapely, o kterých se toho dneska už moc neví. Jednou z těch, které mě poslední dobou zaujaly je Fleur De Lis z Dánska.

Skupinu vytvořila partička vysokoškoláků a aktivní byla v letech 1970-73. Na kontě má jedinou desku - Facing Morning - z roku 1971, vydanou vlastním přičiněním v nákladu pouhých pěti set kopií. Dnes už to tedy bude pěkná rarita.

Hudbu Fleur De Lis bych šoupnul do rendlíku s psychedelickým rockem ochuceným špetkou progresivity a jako její hlavní přednosti bych vyjmenoval atmosféru, pěkné melodie a především sugestivní vokál Liefa Nielsena.

Album zahajuje parádní psychedelická záležitost Home Of Minds. Tempo je vláčné, varhany hrají nějakej traumarš, z levého kanálu čas od času zachrastí zrezivělá kytara a přes uši bací originální čistej zpěv. V druhé polovině skladby dojde ke kýženému zrychlení a prostor je zcela vyhrazen předlouhému kytarovému sólu.

Následující skladbu Har I Set považuji za zcela jednoznačný vrchol alba. Zhulená atmosféra, temná a podmanivá melodie a Nielsenův sugestivní žalozpěv v dánštině ! mi způsobují mrazení v zádech. A stejně jako v případě "Home Of Minds" je i tady druhá polovina písně jedním dlouhým kytarovým sólem.

Titulní písnička Facing Morning mi moc nesedí. Nevadilo by mi ani tak to, že je to jen takový folkový cajdák dobrý k posezení u táboráku, ale extrémě vysoký vokál nějaké zpěvule mi tak trochu dere nervy. Tuhle stopu prostě většinou přeskočím, a to rovnou na nejtvrdší a nejenergičtější pecku na desce, instrumentálku In Love. Nemusím snad ani dodávat, že jde o další kytarovou exhibici.

K hypnotické atmosféře prvních dvou skladeb se vracíme s písničkou Why. Znovu je tady ten úžasný funerální sound prastarých varhan a nářek plný zmaru a beznaděje. Bad Loser je to samé v bleděmodrém a takovým malým vybočením je až předposlední flákota Sympathetic Attitude. Svižnější, ležérním způsobem odzpívané sloky střídají zpomalující intermezza a všechno to vyvrcholí další nakřáplou kytarovou palbou. Jen minutku dlouhá podivnost - a opět v dánštině - Sneen je už jen takovým outrem.

Tady původní album končí, ale cd reedice od Progressive Line nabízí dalších sedm bonusových kousků jako nášup. Natočeny byly v roce 1972 a nejspíš měly posloužit jako náplň nikdy nerealizovaného druhého alba. Posun v tvorbě skupiny je téměř neznatelný a texty jsou opět částečně v jazyce anglickém a dánském. Jen ta atmosféra již není až tolik hůůůstá a beznadějná.

Album to není zásadní, ale má pro mě zvláštní kouzlo a já si ho velmi oblíbil. Přimhouřím očko a těch reálných 3,5 zatáhnu nahoru.