Reakce na recenzi:

Snake - @ 16.01.2016

CD Lizard – LIZARD CD 0072 /2011/

Gran Turismo Veloce mě zaujali nejen výbornou hudbou, ale aj neotřelou pódiovou prezentací. Zásadně totiž vystupují v jasně červených pracovních kombinézách a jejich záměna se stylově podobně zaměřenou kapelou je prostě nemožná. Taková partička automechaniků ve svátečních montérkách. O jejich smyslu pro nadhled a humor svědčí i dostupné fotografie, nebo výtvarný koncept jejich prvního (a zatím jediného) cd.

Gran Turismo Veloce pocházejí z Toskánska, vznikli v roce 2008 a albem Di carne, di anima debutovali v roce 2011. Patriotismus, láska a obdiv k italskému progresivnímu rocku let sedmdesátých z něj čiší na sto honů a jeho hlavními znaky jsou hřejivá atmosféra, výborné melodie a vášnivý vokál. Pochopitelně v italštině.

Po intru Anec retrorsum je tu první pecka, Sorgente sonora. Massimo Dolce se nebojí pořádně hrábnout do strun a skladba tak místy dostává takřka progmetalový nátisk. Ovšem mým jednoznačně nejoblíbenějším flákem na desce je následující hitovka Misera Venere. Rozjíždí se pěkně zvolna, ale po pěkné instrumentální vsuvce graduje do pompézního melodického finále. Quantocamia je taková ta klasická instrumentální machrovačka a možnost předvést se využívají hlavně kytarista s klávesistou. Melodie je super a ta disharmonická pasáž v čase 5:25 - 6:03 jakbysmet. S nádherným atmosférickým sólem navrch.

Pátým kouskem je tak trochu zadumaná a melancholická písnička L´artista. Textu sice nerozumím ani zbla, ale hádám, že to nebude nic veselého. V závěru skladby L´estremo viaggiatore si opět zašpásujeme s progmetálem, ale to už dychtivě očekávám další z vrcholů alba. S prvními tóny skladby La paura se mě zmocňuje zvláštní napětí, umocněné moderními elektronickými zvuky. Poslouchám sugestivní píseň o strachu a všelijakých fóbiích a ovlivněný pěkným videoklipem si představuji tisíce hmyzáků a hnusáků běhajících po mé kůži. Nádherný melodický refrén v samotném závěru pak přichází jako katarze a vysvobození.

Jak uvedl jsem výše, mou nejoblíbenější peckou na desce je písnička "Misera Venere" a aby mi to nebylo málo, dostávám nášup v podobě Misera Venere (reprise). Claudio Filippeschi zpívá nádherně, melodie je to fantastická a když se odněkud z hlubin vynoří Mellotron a přidá se flétnička, srdce mi poskočí radostí a tepovka vylítne do červených čísel. Spolknu tabletu Tensiominu, počkám až začne působit a dám si repete. Poslední skladbou je zasněná L´indice e l´occhio, s kouzelnou instrumentální "dohrou". Basový syntezátor mi připomíná tubu !, připojí se bublání kláves, bicí a ...

... je tu konec. K mé nevýslovné lítosti. Ale počkat, po suchém komentáři rozhlasového redaktora (další z vtípků GTV) data na displeji cd přehrávače stále ukrajují čas a po chvíli ticha je to tu znovu. Jako skrytý bonus vynoří se pokračování melodie Misera Venere (reprise), s krásným sólem na saxofon. Celé to trvá sotva minutu a půl, ale je to pěkná a definitivní tečka za celou deskou.

Grafická podoba cd je velmi originální. V bookletu se to hemží nasekanými rybami a fotografie skupiny - pochopitelně v nezbytných kombinézách - je bez hlav. Samotný disk vypadá jak víko od konzervy a pod ním ukrytý je její obsah. Naštěstí jen na obrázku :)

Co dodat ? Mé dojmy jsou veskrze pozitivní a mám radost, že se za současnými neoprogovými velikány šikuje celá řada jejich následovníků. Italská scéna je velmi rozmanitá a rozhodně nezachází na úbytě, pořád je a bude z čeho vybírat. Dal bych čtyři a půl, ale zatáhnu to nahoru.

-----------------------------------------------------------

V roce 2014 si kapela ve vlastním nákladu vydala limitované ípíčko "Once Upon A Time..." Jsou na něm tři skladbičky, které by měli být takovou upoutávkou na připravovanou druhou velkou desku. Výčet hostů - Tony Levin, Craig Blundell, Colin Edwin, John Hackett a The Budapest Scoring Orchestra - je jistě zajímavý a tak jsem zvědavej, co se z toho nakonec vyvrbí.