Reakce na recenzi:

Snake - @ 22.03.2016

CD Universal Music /2009/ 0602527121789 LC01846

Artrockově rozmáchlé, hardrockově drsné i folkově něžné. Všechny tyto vlastnosti zdobí debutové a zároveň i jediné album italských a dnes už téměř zapomenutých De De Lind.

Kapela vznikla v roce 1969 a jméno si dala po populární sixties playmate Dede Lind. Po několika singlech jí v roce 1972 vyšlo elpíčko s dlouhým a pro našince naprosto nezapamatovatelným názvem Io non so da dove vengo e non so dove mai andrò. Uomo è il nome che mi han dato. Album je to koncepční a obsahuje sedm štychů s celkovou délkou lehce přes osmatřicet minut. Skladby na sebe velice šikovně navazují tak, že si toho ani nevšimnete a pro orientaci v tracklistu tak nezbývá nic jiného, než bedlivě sledovat display cd přehrávače. Nebo monitoru :)

Deska začíná naprosto fantastickou peckou Fuga e morte. Chmurnou a jak mrtvolný puch se táhnoucí funerální předehru rozpáře break bicích a vzápětí i chrchel zemitých kytar. Vyhrávky a kudrlinky střídají sekané riffy, které chystají půdu pro okázalé entrée frontmana Vita Paradisa. Jeho lehce nakřáplý zpěv v italštině si mě okamžitě omotal kolem prstu. Má koule, sílu TNT a přitom šplhá po stupnicích s noblesou a neochvějnou jistotou provazochodce. Jak štolverk tvrdý hardrock projasní zasněná pasáž, lemovaná zvoněním akustických kytar a zpěvem flétny...

...která plynule přechází v následující Indietro nel tempo. Skladba rozvíjí melodii načatou předchozím kouskem a v dlouhých sólech blýsknou se kytarista Matteo Vitolli a Gilberto Trama na tenorsaxofon. Zpěv objeví se až v poslední minutě, ale to už se píseň láme v rozmáchlou Paura del niente. Hřejivý vokál a akustické kytary spolu s flétnou v krásných, takřka renesačních melodiích vystřídá víření bicích a fortelná instrumentální pasáž. Poslední dvě minuty patří sólu na šprajcnu a stydět by se za něj nemusel ani Mr. Anderson.

A právě fanfárka na flétnu uvádí osm minut dlouhou a jaksepatří členitou řachandu Smarrimento. Flute & Guitar. Kontrast třepetavého zpěvu flétny a důrazných akordů elektrické kytary je famózní, ale následující uvolněná pasáž s lesním rohem ála Maxophone ještě lepší. Ševelení akustické kytary mě pomaličku uspává a teprve vzdálené hřmění kytar upozorňuje na blížící se bouřku.

Název Cimitero di guerra bych tlumočil jako "válečný hřbitov" a toto pojmenování zcela vystihuje náladu písně. Úhozy kytar a tlukot tympánů spolu s bolestným nářkem Vita Paradisa vytvářejí žalozpěv o útrapách války viděných očima umírajícího vojáka. V závěru písně se znovu objeví ona flétnová fanfárka a uvede předposlední, poloakustickou a folkově laděnou Voglia di rivivere. Kouzelná melodie a hedvábně hladká příze akustických kytar nabírá obrátky, postupně se přidají basa, buben i kajtra a dáme si reprízu hlavního motivu z úvodu alba. Závěrečná a sotva dvě minuty dlouhá E poi je již dramatickým outrem a tečkou za celou tragédií...

Zvuk není z nejlepších, ale odpovídá debutovému albu u malé firmičky i době vzniku a rozhodně to není žádná katastrofa. Jako přidanou hodnotu nabízí kus poctivé muziky a kouzlo oněch dávno zašlých časů z kraje sedmdesátých let.

Z přimhouřením jednoho oka pět hvězd.