horyna - @ 24.11.2017 | #

Dnes mě pochmurně temná tvorba Paradise Lost nechává dávno chladným, ale byly doby, kdy jsem bedlivě sledoval každý jejich krok a silně inovativní alba z poloviny devadesátých let radostně pořizoval do své sbírky.

U příznivců kapely i u mne samotného se vlajkovou lodí a dodnes nejoblíbenější deskou stala kolekce nazvaná One Second. Právě v jejím průběhu prodělává stylová obměna těchto britů svůj největší a nutno podotknout i nedokonalejší krok kupředu. Vznešeně táhlé a vskutku originální kytarové motivy a melodie Grega Mackintoshe jsou z větší části nahrazeny zvuky samplů a naprogramovaných avantgardních zvuků. Právě ony „DĚLAJÍ“ deskou takovou jakou je. Doom metal a gothic rock ustupuje na pozadí a dopředu se derou progresivní množiny vytvořené v zatemnělých místnostech duchařinou prostoupeného očistce.

Šestá řadovka ztraceného ráje je značně hitová, kostra písní se zjednudušila ne však prvoplánovitě. Těch malebně ponurých zákoutí je kam oko dohlédne, jen si cestičku musíte vyšlapávat sami a nanovo. Až touto podzimně sychravou večerní krajinou půjdete počtvrté, popáté, vaše kroky už nebudou našlapovat tak urputně a ztěžka. Pocítíte jak vám stejně jako novým skladbám Paradise Lost narůstají křídla a lehký vánek táhnoucí se ze zapadlých koutů starobylých usedlostí vybudovaných na počátku osmnáctého stolelí, dýchá stále tím stejným archaickým pachem.

K dokonalému vjemu tohot skvostu doporučuji večerní poslech s šeřícím se dnem za okny a pootevřenou modlitební knížkou s texty písní jako jsou Say Just Words, Lydia, Disappear, nebo Sane. Věřím, že s trochou dobré vůle je tam také najdete.

horyna @ 25.11.2017 09:37:11 | #
Někteří mí přátelé se věnují Paradise Lost od počátku jejich kariéry, kupují všechno a libují si především v tvrdších věcech, ale snad všichni mají za nejlepší právě One Second. Osobně jsem je sledoval prvních šest alb, pak dal pauzu a na přelomu milénia je zase testoval. Podstatněji mne zaujala snad jen deska z roku 2009. Dávno ztratili soudnost i invenci, jsou vyčpělí a vracejí se (přesně jak píšeš) ke svým death-začátkům, což nechci akceptovat.