Reakce na recenzi:

Apache - @ 21.10.2023

Když se v případě The Cult řekne Electric, tak se musí jedním dechem dodat také Sonic Temple. 
Vizionáře Ricka Rubina vystřídal Bob Rock (který téhož roku produkoval multiplatinové Dr. Feelgood pro Mötley Crüe a o pár let později také černé album Metalliky) a vliv AC/DC nahradila inspirace Led Zeppelin.
Sonic Temple není tak sevřený a intenzivní počin jakým byl jeho předchůdce, což je dáno větší rozmáchlostí a monumentálností jednotlivých skladeb. Na druhou stranu nabízí několik vpravdě hymnických songů, které tento rozdíl dokonale vyrovnávají.
V tomto směru je pro mě vrcholným okamžikem epická "Sweet Soul Sister", v mém soukromém žebříčku skladeb The Cult trůnící jednoznačně až na samém vrcholu. (Pozor: Singlová i video verze neobsahuje parádně gradovanou mezihru, která tuhle samu o sobě skvělou skladbu nejen vyšperkuje, ale přímo ji vyšroubuje až na samotný piedestal. Takže pokud chcete zkusit "Sweet S. S.", tak jedině v podobě, v jaké je zachycena na tomto albu!) 
Dalším nezapomenutelným kouskem je balada "Edie (Ciao Baby)", nádherná pocta Edie Sedgwick, kultovní herečce, známé nejen z undergroundových filmů Andyho Warhola. Do třetice všeho nejlepšího bych pak vybral rychou "New York City" s hostujícím Iggy Popem.
Za poslech samozřejmě stojí celé album - když se podívám na seznam skladeb a vidím tituly jako je úvodní "Sun King", singlová "Fire Woman" nebo rozsáhlá kompozice "Soul Asylum", nezbývá než konstatovat, že ta deska nemá vyloženě slabé místo. 
Z věcí, které se na album nedostaly a skončily na B-stranách singlů nebo se mnohem později objevily na občas dost těžko sehnatelných kompilacích, musím jmenovat alespoň skvostnou "Bleeding Heart Graffiti" (k mání na výběrovce Best of Rare Cult) a akustický bluesový jam s foukačkou a všemi dalšími náležitostmi, nesoucí název "Messin' Up the Blues". Tato parádní rarita patří k ozdobám třídiskové edice, realizované na počest výročí třiceti let od původního vydání desky.
Díky úspěchu posledních dvou alb (obě mají na kontě platinu v USA a zlato v Anglii) se The Cult na sklonku 80. let definitivně vyhoupli mezi glam metalové superhvězdy, vystupující na vyprodaných stadiónech (např. společně s Guns N' Roses, kteří jim neváhali přetáhnout tehdejšího bubeníka Matta Soruma). Za Electric a Sonic Temple si vysloužili obdiv nových fanoušků z řad headbangers, pohrdání melancholií zmítaných postpunkerů a gothiků, a vyložený výsměch ze strany pozérských kritiků, kteří novou hard rockovou orientaci kapely prostě nedokázali unést. Podle mě však Astbury s Duffym nikdy předtím ani potom nenahráli lepší a zábavnější desky než jsou právě tyto dvě.
Takže... dík za tahle alba, hoši! 
S nimi je klenoty už tak natřískaná hard rocková / glam metalová pokladnice 80. let ještě bohatější a lidi jako já jsou kvůli nim ještě hrdější na to, že svůj život zasvětili té úžasné věci zvané rock 'n' roll.