Reakce na recenzi:

Snake - @ 01.10.2016

AMS132CD /2008/

Skupina Indaco byla takovou nenápadnou italskou "supergroup" a v jejích řadách působily osobnosti otřískané hraním v renomovaných kapelách kalibru Banco del Mutuo Soccorso, nebo P.F.M. Jejich produkci bych charakterizoval jako fusion - složenou z prvků středomořské lidové hudby, jazzu a rocku. Album "Amorgós" je nejrockovějším v dgf skupiny a líbit mohlo by se i těm, kteří fusion, nebo world music až tolik neposlouchají.

Na úvod je tady titulní skladba, pojmenovaná po malém a kouzelném řeckém ostrově na východním okraji Kyklád. Zprvu zasněná, se sólovou trubkou jazzového matadora Lestera Bowieho, ale zhruba v polovině přechází do pěkné epické melodie a hybného 7/8 rytmu. Neméně energická je i následující Andalusiana a blok prvních tří skladeb uzavírá prog rocková pecka To The Lighthouse, která jako by vypadla z alba "Canto di primavera" (1979) legendy Banco del Mutuo Soccorso.

Zklidnění přichází s krásnou milostnou písní Soneanima, kterou neodolatelným způsobem ztvárnil Andrea Parodi, a v instrumentální Improvviso se sólem na piano blýskne klávesista Vittorio Nocenzi. Se skladbou Breathing With The Lotus již ovšem album opět nabírá na obrátkách. Energický koktejl rytmů a melodií odpálí flétnista Mauro Pagani a ve výborných sólech se předvedou Maltese na kytaru i baskytarista Luca Barberini. Mantra je takovým živelným duetem perkusí a kytary, kde předvádí zajímavé hlasové kreace Arnaldo Vacca, ovšem velice pozoruhodnou skladbou je následující dráždivá instrumentálka Omdurman. Je to první věc, ve které dostane slovo i "moderna", tedy elektronika, programování a sampling. V mixu s etnickými nástroji a trubkou to zní jak sugestivní jazzová zhulenina z filmu Davida Lynche.

Úvod deváté skladby - Sahasrara In The Sky - se nese v experimentálním duchu, ale za chvilku se zlomí do pěkné, chytlavé a energické melodie s prvotřídními sóly na kytaru, klávesy a housle. S přibývající stopáží je album lepší a lepší, důkazem budiž kouzelně melodická Pietre bianche, ve které má hlavní slovo (nástroj zcela nerockový) akordeon. Zásadním vrcholem alba je pro mě jedenáctá Nel tempo. V podstatě jediná "normální" a přitom podmanivá písnička s typicky středomořskou melodií, kterou svým nenapodobitelným způsobem nazpíval frontman Banco del Mutuo Soccorso Francesco di Giacomo. Mediterraneo je krátkou instrumentálkou, ve které hrají prim především akustické kytary a housle a původní album končí etnickou - a tvorbu Dead Can Dance připomínající - skladbou Ayran.

Reedice od AMS nabízí ještě nášup v podobě živého provedení milostné písně Soneanima a to už je opravdu vše.

Původní vydání od Il Manifesto již bude dávno vyprodané, naštěstí je k mání reedice od velice agilní firmy AMS a to v podobě opravdu pěkné rozkládací mini vinyl repliky. Zvuk CD je fantastický a booklet obsahuje předmluvu i komenty k jednotlivým skladbám od kytaristy Rodolfa Maltese.

Vynikající přírůstek do každé rockové sbírky, tedy za čtyři.