Reakce na recenzi:

Bejvalej poloblb - @ 29.12.2018

Mezi Talisman a Marcela Jacoba lze s naprostým klidem vložit rovnítko. Sympatický Švéd ovládající mnoho nástrojů, neméně skvělý skladatel a především vynikající basový hráč s dotykem virtuozity. Když si listuji bookletem vydání od GMR Records (2003) a čtu jeho průvodní slovo k desce, nemůžu uvěřit, že po všech těch negativních událostech deska vůbec vyšla.

Jacob začal pracovat na skladbách v době, kdy byl členem kapely Johna Noruma. Demosnímky mu nazpíval Goran Edman, taktéž člen kapely. Skladby vznikaly s výhledem použití pro druhou Norumovu desku, jenže tomu se vůbec nelíbily, chtěl dělat tvrdší muziku a jal se uhánět Glenna Hughese. Jacob obcházel vydavatelské firmy a od jedné získal příslib. Firmu ovšem více zajímal Goran Edman a chtěla ho získat pro jednoho svého umělce. Do toho všeho vstoupil Norum a lákal Edmana zpátky k sobě. Chudák Goran nevěděl, jak se rozhodnout a ve finále se upsal Yngwie Malmsteenovi.

Jacob vyzkoušel pár švédských pěvců, ale nikdo mu napadl do oka. Do příběhu vstoupil právě se ze Států navrátivší přítel, který doporučil brooklynského rodáka jménem Jeff Scott Soto. Ten po poslechu skladeb slíbil účast a šlo se do studia. Produkce se ujal Mats Lindfors (Candlemass, Hexenhaus, Glory). Jacob nahrál všechny rytmické kytary a basu a také naprogramoval bicí. Se zbytkem tohoto partu mu pomáhal Peter Hermansson z kapely 220 Volt. Původně na desce neměly být vůbec žádné klávesy, ale ve studiu byla veselá parta a faktor alkohol připsal do kreditů klávesáka Matse Olaussona.

Po smíchání alba přišla rána na solar. Firma, pro kterou se deska připravovala, vyhlásila bankrot. Jacob odjel do Států pracovat se Sotem na demosnímcích jeho kapely Eyes. Tam potkal chlápka (budoucího managera vydavatelské firmy Dino/Empire), kterému se podařilo natočenou desku odkoupit od bankrotujícího labelu. Deska nakonec vyšla u labelu Airplay.

Album je sbírkou jedenácti hard rockových vypalovaček. Velký důraz je kladen na typickou švédskou melodiku, a i proto jsou cílovou skupinou spíše dospělejší rockeři než vyznavači dvanácti taktů. Klávesy opravdu nehrají prim a slouží jen na podkres a dobarvení nálady. Nemusíte se bát. Mnohem častěji jsou k slyšení ostré kytary podpořené bytelnou rytmikou a nad tím se vznáší božský Jeff Scott Soto. Lidí s tak příjemným a charismatickým hlasem po planetě moc neběhá. Zamiloval jsem si ho na první dobrou. Zpívá s nesmírnou energií a jeho technika je dech beroucí, což oceníte při nebesky sborových vokálech. Prvních pět skladeb je z kategorie nezapomenutelných a zbytek desky i přes lehké polevení vykazuje nadprůměrnou kvalitu. Závěrečná instrumentální tečka s vyhrávkou na basu podtrhuje výjimečnost desky.

Procentuální vyjádření 90%

Pod čarou:
Na druhém CD jsou všechny demosnímky s Edmanem, ale Jeff Scott Soto ho strčí s přehledem do kapsy. Goran není špatný zpěvák, však toho za život nazpíval požehnaně, ale nemá tak sytý hlas a hodí se spíš do měkčích forem rocku. Třeba ke Street Talk nebo ke zde více známým Karmakanic.