Reakce na recenzi:

horyna - @ 27.09.2017

Devadesátá léta byla pro mnoho skupin hrající melodický rock nebo metal funerálním obdobím. I norští TNT sklízeli v předešlé desetiletce vavříny pro vítěze, doma v Norsku byli takřka za bohy, koncertovali často napříč celou Evropou a podívali se také do zámoří. A Japonsko? Všichni víme, jak to tam chodí. Vzájemná chemie mezi zpěvákem Tony Harnellem a kytaristou a majitelem značky TNT Ronni Le Tekrø dodávala kapele životodárnou energii. Jenže krátce po dokončení alba Realized Fantasies tahle pohádka končí a po několikaletém rozpadu následuje ne úplně povedené album Firefly. Vzájemné rozmíšky mezi touto dvojicí přetrvávají dodnes, ale ještě než přijde očekávaný a skutečně podstatný comeback s deskou My Religion, je v deváté desetiletce vykutáno další album. To se jmenuje Transistor a představuje kapelu v úplně jiném, moderním světle.

TNT do svého pompézního a velmi melodického hard'n'heavy roubují moderní vlivy, vokálem ženou efekty, kytara dostává křídla a prohání se mezi vzdušnými proudy různých hudebních stylů. Vlastě jde pořád o staré hravé TNT, kteří svůj dvacet let obnošený hubertus převlékli za nablýskaný pulovr. Tony stále zpívá jako king, už se netlačí tolik do výšek (tento styl zpěvu už dávno řekl svoje) a Ronni sjíždí dravé peřeje se svým pádlem stejně bravurně jako kdysi. Mezi nejlepší písně bych vybral dvojici citem elektrizujících balad Fantasia Espanola a Under My Pillow, silné to zbraně kapely už v minulosti a několik povedených hard rockových ořechů No Such Thing, Crashing Down, The Hole You're In, Mousetrap a nablýskanou krasavici Into Pieces - osobního miláčka desky.

Dnes je pro mne album Transistor daleko vzácnější a hudebně bohatší, než staré a oddanými diváky tolik oblíbené desky předchozí. Nemám rád kýčovitost a té osmdesátkové bylo na prvních nahrávkách opravdu hodně. Vzájemná paralela s úspěšnějšími Europe je nanejvýš zřejmá. Proto mnohem raději nejen u TNT sahám k deskám pokrokovějším. 4,5*