Reakce na recenzi:

horyna - @ 07.07.2019

Jednou z vlastností kterou na muzice obdivuji, je její schopnost svého diváka dokonale pohltit a vtáhnout do sebe, do svého nitra, do svého obsahu, do svého děje a příběhu. Tomuto účelu se často podřizuje atmosféra a nálada nahrávky. Bez ní bývá společné souznění s posluchačem o dost obtížnější. A když jde navíc o nějaký koncept, jsou podobné předpoklady takřka nutností. Na kapelách, nebo jednotlivých interpretech oceňuji ten dar, cit a umělecké ambice s atmosférou pracovat. Umět odstínit jednotlivé etapy děje, postavy, příběhy a další spousty maličkostí, tolik potřebných k finálnímu sugestivnímu vnímání. Práce s dynamikou, nástrojovou barevností, paletou akustických tónů a klávesovým podbarvováním, to všechno má svůj účel a vliv.

Prostředí ve kterém má nahrávka pobývat, dýchat a fungovat, je nedílnou složkou mnoha takových. Když bych si měl teď na chvíli odskočit do filmařského prostředí, osobně mám rád některá vysoce atmosférická díla staršího data, odzbrojující svou vnitřní silou a intenzitou. Krom samotného příběhu či zápletky a kvalitních hereckých výkonů určitých jednotlivců, je nedílnou součástí jejich identity právě atmosféra. Díla francouzského tvůrce Jean-Pierre Melvilla, který proslul hlavně díky svým tragickým a minimalistickým kriminálním dramatům ve stylu film noir jsou právě taková. Jejich síla je ukryta v ovzduší které je naplňuje. Filmy jako Policajt s Alainem Delonem a Richardem Crennou, válečné odbojářské drama Armáda stínů s Lino Venturou, nebo dle mého vrchol Melvillovi kinematografie-hvězdně obsazené krimi Osudový kruh ( Alain Delon, Bourvil, Gian Maria Volonté, Yves Montand a další), dokáží svého diváka pohltit podobně silně, jako některá klimaticky nevšední díla hudební.

Jedním takovým je i deska The Unreasonable Silence kapely/projektu Cosmograf, jež vede britský multiinstrumentalista Robin Armstrong. Jeho obsahem je existenční koncept zabývající se tezemi francouzského spisovatele Alberta Camuse, jednoho z hlavních představitelů existencialismu, a hledáním smyslu naší vlastní existence.

Nevesele vyhlížející obal s hlavou mimozemské bytosti, opatřil Robin znovu brilatním moderním zvukem a k nahrávce přizval staré známé. Za bicí se posadil světoběžník Nick D'Virgilio, basu si rozdělili Robin, Nick Beggs a Dave Meros a s vokály vypomohla Rachael Hawnt.

Hodinová, desítkou skladeb tvořená nálož typově hudebně připomínající tvorbu Wilsonových Porcupine Tree, v sobě nese slušnou dávku originality, skladatelské invence i charakteristické osobitosti. Armstrongův vyprofilovaný styl dost často vyznívá pesimisticky a bezvýchodně. Šedavá klávesová mračna tu tvoří základní hudební složku a pod kytarovou stěnou, blahodárnou melodikou a akustickými sekcemi neprodyšně roztahují svá zlověstná křídla. Příběh začíná chmurným intrem Echo Seducation a sugestivní hrou temných zvuků vně dvojky This Film Might Change Your Life. Robin si pro větší autentičnost pomáhá různými ruchy, sekvencery, smyčkami, či nahrávkami nasnímaných hlasů. Třetí Plastic Men patří k vůbec nejtrudnějším číslům na desce. Prim hraje klavírní melodie a Robinův tuze smutný vokál. Další skladby o kterých se už nemá smysl podrobněji rozepisovat plynou v podobné neradostné atmosféře. Jedinými záchytnými a relativně přístupnějšími kusy jsou šestá píseň Four Wall Euphoria s přidaným brilantním vokálem v refrénu Rachael Hawnt a křehká akustická záležitost titulní.

I přes veškerou kvalitu desky The Unreasonable Silence, se dle mého její pozice nachází už pod vrcholy The Man Left In Space a následující Capacitor. 4,5*