Reakce na recenzi:

martin.b - @ 22.06.2020

Tohoto dánského černokněžníka jsem nikdy nebral úplně vážně a moje první setkání s jeho tvorbou před mnoha lety v podobě alb Abigail a Them mě nechalo poněkud chladným. V té době jsem sledoval trošku jiné hudební směry a pro Kinga Diamonda už nezbývalo místo.
S následujícími alby Conspiracy a The Eye to bylo skoro stejné. Dobré, ale nikoli tak zásadní, abych si alba pořídil do sbírky a poslouchal častěji.
Tím pádem bylo vymalováno. Tedy až do roku 1995, kdy jsem poprvé slyšel comebackovou nahrávku The Spider's Lullabye. Toto album mě bez varování zasáhlo a tento zásah si sebou nesu dodnes.

Úvodní skladba From The Other Side nakopává takovým způsobem, že mě melodie refrénu vyskočí ihned, jakmile si na toto album vzpomenu. Cítím tam obrovské možství energie a radosti z hudby. Také jsem si poprvé uvědomil, jaký je Andy LaRoque vlastně nedocenený kytarista i když kdo sleduje jeho kariéru tak už dávno věděl, s kým má tu čest. Připomenu jen jeho učinkování ve skupině Death na albu Individual Though Patterns v roce 93.

Výjmečné toto album bylo už jen tím, že poprvé a jestli se nepletu tak zatím naposledy, nesleduje monotematický příběh od začátku až do konce. Do šesté skladby se vlastně jedná o "normální" písničkové album. Což byla do té doby u Kinga neznámá situace a možná i právě proto nebylo v době vydání album bráno tak úplně vážně, ale jen jako očekávání věcí příštích.
Od sedmičky The Spider's Lullabye začíná to podstatné a podle mě i to nejlepší, co deska nabízí. Příběh bezelstného venkovana Harryho, který má velký problém.
Bojí se pavouků. Rozhodne se vyhledat doktora Eastmanna a už to jede...až k ne moc slavnému konci. Tedy pro Harryho. Celý příběh se tentokrát smrsknul "jen" do čtyř skladeb a vcelku jednoduchého, přímočarého ale zároveň dostatečně strašidelného příběhu.
Hudebně ale kapela na tomto albu nabízí plnou hrst laskomin a já neodolám, když mám chuť a náladu.

I když jsem si všechna následující alba Kinga Diamonda vždy pečlivě vyslechl a mnohdy i vysoko ocenil, The Graveyard a třeba i Voodoo jsou podle mě velmi kvalitní alba, tak nejsilnější stopu ve mě zanechalo právě toto trápení Harryho s pavouky. Označil bych se tedy v případě Kinga Diamonda za velkého příznivce jednoho alba.