john l - @ 15.10.2016 | #

Zklamání je silné slovo, ale smíšené pocity zatím převládají, ať bádám, jak bádám, svým novým materiálem mě Opeth až tak nenadchli. A jestli jsem nedávno brblal nad strátou atmosféry v novým směřování kapely, tak u horké novinky se atmosféra nachází, ale ne taková, jakou bych si přál. Vracet se zpátky k temnotě, po předešlých dvou dílech směřujících do progresivního rocku sedmdesátých let s průzračně průrazným nazvučením, mě nepříde nejšťastnější, ale textovej návrh si to zřejmě žádá. Copak o to, vývoj se kapele upřít nedá, co mě ale zarazilo hned od začátku byl hodně přebustrovaný a nabasovaný buracející zvuk nahrávky. Mohl jsem s tím počítat kdybych si poslechl ukázky z alba než vyšlo, ale chtěl jsem být překvapenej a názor si utvořit sám. Někde napůl cesty mezi starým a novým feelingem jsou zajímavý tempový pochody, mající svůj prazáklad někde v deskách King Crimson a cítím i vliv alba Grin od Coroner.

Obzvlášť začátek desky (Sorceress a The Wilde Flowers)zní hodně zatěžkaně a bolestivě, má ale tendenci vyvolat ve vás pocit něčeho zcela neznámého, alespoň u Opeth, nepopírá svůdnou náplň a vracející se moto slyšet to ještě několikrát. Pěknou písničkou je emotivní zasněná Will O The Wisp. Pátá Chrysalis šlape obstojně, konečně reprezentativní skladba kapely, ve které barevnost a rozvrstvenost hudby Opeth vyniká a exploduje, evokuje ve mě alba předchozí. Od sedmé The Seventh Sojourn se hraje sofistikovanjší hudba, východní moivy přítomné v instrumentální skladbě lehce prozrazují vzducholodní inspirace a závěrečný trojlístek bych zařadil k nejdokonalejším střípkům vcelku jednolitého tvarového komponentu.

Co mi album pojí s minulostí, je hravá a úderná technika Martina Axenrota a hammondy Joakima Svalberga. Kytarově mi přijde deska umírněnější, pánové se často pohybují v povzdálí, jelikož ovzduší nahrávky si to žádá. Výtku mám k dobové orientaci bookletů posledních několika sezón, pánové vždyť se to nedá číst:) a taky opotřebovaným a opakujícím se výtvarným námětům T. Smitha.

Je jasné, že nahrávka tak silně originální kapely jako Opeth bezesporu jsou, průměrná být nedokáže, mě ale tolik hudební krásy, jako díla předešlá zatím nepřinesla.

horyna @ 16.10.2016 06:24:24 | #
Ve skříni jsou teprve pár dnů, na konečný verdikt je tudíž hodně času, ale že by to byl nějaký velký odvaz to u mne zatím ani náhodou. Zvuk mohl být průzračnější a ani zpěv mě na pár místech nepřesvědčuje jako kdysi. Chuť desce přijít víc nakloub zatím převažuje.

Zajímavé téma--Travis Smith: dřív jsem měl jeho ilustrace hodně rád, má několik výrazných děl (Nevermore i starší Opeth), ale třeba na prvních Riverside se opakuje (možná kvůli konceptu)a nebaví mě, stejně jako u několika z posledních Opeth (zde už vůbec). Pro (rock) a metalové kapely toho vytvořil mraky, nabízí se srovnání se stejně mega produktivním (ale výtvarně zcela jiným) Hughem Symesem, který mě baví pořád, jeho věci pro Rush (obzvlášť poslední desky), Tiles, nebo i ty Dream T. (občasné deje vu) jsou prvotřídní.