john l - @ 15.10.2016 | #

Zklamání je silné slovo, ale smíšené pocity zatím převládají, ať bádám, jak bádám, svým novým materiálem mě Opeth až tak nenadchli. A jestli jsem nedávno brblal nad strátou atmosféry v novým směřování kapely, tak u horké novinky se atmosféra nachází, ale ne taková, jakou bych si přál. Vracet se zpátky k temnotě, po předešlých dvou dílech směřujících do progresivního rocku sedmdesátých let s průzračně průrazným nazvučením, mě nepříde nejšťastnější, ale textovej návrh si to zřejmě žádá. Copak o to, vývoj se kapele upřít nedá, co mě ale zarazilo hned od začátku byl hodně přebustrovaný a nabasovaný buracející zvuk nahrávky. Mohl jsem s tím počítat kdybych si poslechl ukázky z alba než vyšlo, ale chtěl jsem být překvapenej a názor si utvořit sám. Někde napůl cesty mezi starým a novým feelingem jsou zajímavý tempový pochody, mající svůj prazáklad někde v deskách King Crimson a cítím i vliv alba Grin od Coroner.

Obzvlášť začátek desky (Sorceress a The Wilde Flowers)zní hodně zatěžkaně a bolestivě, má ale tendenci vyvolat ve vás pocit něčeho zcela neznámého, alespoň u Opeth, nepopírá svůdnou náplň a vracející se moto slyšet to ještě několikrát. Pěknou písničkou je emotivní zasněná Will O The Wisp. Pátá Chrysalis šlape obstojně, konečně reprezentativní skladba kapely, ve které barevnost a rozvrstvenost hudby Opeth vyniká a exploduje, evokuje ve mě alba předchozí. Od sedmé The Seventh Sojourn se hraje sofistikovanjší hudba, východní moivy přítomné v instrumentální skladbě lehce prozrazují vzducholodní inspirace a závěrečný trojlístek bych zařadil k nejdokonalejším střípkům vcelku jednolitého tvarového komponentu.

Co mi album pojí s minulostí, je hravá a úderná technika Martina Axenrota a hammondy Joakima Svalberga. Kytarově mi přijde deska umírněnější, pánové se často pohybují v povzdálí, jelikož ovzduší nahrávky si to žádá. Výtku mám k dobové orientaci bookletů posledních několika sezón, pánové vždyť se to nedá číst:) a taky opotřebovaným a opakujícím se výtvarným námětům T. Smitha.

Je jasné, že nahrávka tak silně originální kapely jako Opeth bezesporu jsou, průměrná být nedokáže, mě ale tolik hudební krásy, jako díla předešlá zatím nepřinesla.

horyna @ 19.10.2016 11:06:45 | #
Tři dny intenzivního poslechu jsem desce věnoval a můžu s klidem říci, že se mi hodně zalíbila a naposlouchala. Lecos jsem jí ze začátku vytýkal, čas ji ale prověřil a kvalitní harmonie, neotřelá skladbová struktůra, zajímavé atmosférické prvky i na mnoha místech zahuhlaný zvuk mě přesvědčili, že tu mám opět co dočinění s vynikajícím materiálem.

Ovšem největší bomba bylo, když do pokojíku přišel náš prcek, že chce dělat blbinky a já vytáhl sluchátka a pustil desku z beden, fest nahlas, titulní skladba je tempově geniální a zatraceně šlape. Ty rytmy ho tak nakopli, že tam lítal jak splašenej, poskakoval a tancoval, když přišlo ztišení do akustik, zvedl prst a poslouchal, chodil k bednám a vyloženě si říkal o další nášup tvrých kytar a dunivé bicí jízdy. S ženou jsme se slušně chlámali a pozorovali ho. Tak to vidíte, Opeth se líbí i mrňouskům!!!! :-) :-)