Reakce na recenzi:

Tomáš Rojt - @ 07.04.2019

Po několikaměsíční pauze před delší zahraniční cestou jsem si do auta přibalil svoje oblíbené tituly, abych si je v noci, kdy mě nikdo neruší a ani nerozptyluje okolí, protože je zahaleno do tmy, spokojeně vychutnal. Znovu jsem se utvrdil v tom (a musím do omrzení opakovat), že Marillion nevydávají slabá alba - i to poslední, osmnácté studiové, je toho důkazem. Vysoký standard si pětice parťáků v neměnném složení udržuje od roku 1989, kdy za charismatického Fishe naskočil Steve Hoghart a Marillion začali psát novou etapu svých hudebních dějin.

A právě pohoda spolu s hráčskou jistotou a sebevědomím na vás tryskají z každé noty. Na ploše přesahující stopáž šedesáti šesti minut, nás čeká pět skladeb, přičemž stopáž té nejdelší se blíží dvaceti minutám. Tahle čísla každý fanda art rocku miluje. Je to velké dobrodružství , nechat se obklopit tóny téhle partičky a ačkoliv se jejich styl příliš nemění, nikdy nemáte pocit, že jste se v krajině zvané rocková melancholie ocitli dvakrát na stejném místě. Všechno je tam, kde být má, ale nuda to rozhodně není a s každým novým poslechem objevujete další libůstky. Je potěšením vnímat přirozenou rovnováhu všech nástrojů s všeobjímajícím vokálem Stevea Hogartha.

To, že si Marillion kromě hudební stránky zakládají také na dobrém zvuku, není tajemstvím, a tak není možné nezmínit vynikající práci Micka Huntera, kterého sami členové kapely zmiňují jako šestého do party. Jasná pětka, která nikdy nevybledne!