Reakce na recenzi:

Snake - @ 08.11.2016

CD M.P. Records ‎– MPRCD0063 /2011/

Kariéra italských Pierrot Lunaire byla sice krátká (1974 - 1977), ale i tak dokázali vydat dvě pozoruhodná a přitom zcela odlišná alba - a to se na tehdejší italské scéně, plné zapomenutých "jednohubek", nepodařilo každému. Tre tedy není regulérní řadovkou, spíš takovou specialitkou a dárkem pro věrné fanoušky. Obsahuje osm coververzí skladeb z obou studiových alb, dvě alternativní verze písniček nahraných v roce 1975 a tři nikdy dříve nezveřejněná dema, natočená v roce 1977.

Většina tracků mapuje období kolem druhého, avantgardně rockového alba "Gudrun", což je trochu škoda. Raději mám daleko přístupnější a melodičtější debut a tak si cením hlavně pěkných předělávek právě z prvotinky pocházejících skladeb "Lady Ligeia" (Il Segno del Comando) a především "Il re di Raipure" (Gran Turismo Veloce). Původně křehká folkrocková píseň získala na symfoničnosti a v samotném závěru - díky řízné doprovodné kytaře - takřka progmetalový nátisk. Musím říct, že jsem si ji zamiloval a víceméně hlavně kvůli ní jsem si tohle CD koupil...

Dalších pět coververzí pochází z výše uvedeného alba "Gudrun". Docela zajímavou skutečností je fakt, že jsou za sebou seřazené tak, jak tomu bylo i na originále. První tři jsou takovými šokujícími zvukovými kolážemi a ty koušu opravdu těžko. Až teprve intenzivní "Giovane madre" - v podání kapely Central Unit - dokáže opět probudit mou pozornost a velmi příjemná je i klavírní uspávanka Morella.

Následující dvě skladby jsou alternativními verzemi, které Pierrot Lunaire nahráli už v roce 1975. Oba kousky jsou ve slušné zvukové kvalitě a radost mám hlavně z mojí - na albu "Gudrun" nejoblíbenější - písně "Mein armer Italiener". Melodie té skladby je mi odněkud známá a její velmi zvláštní atmosféra mě dokáže přenést někam do třicátých let minulého století.

Pro zamýšlené, však nikdy nerealizované třetí album kapela nahrála tři demosnímky. (Odtud i název alba "Tre"). Jsou to sice jen pracovní verze, ale doslova překypují půvabnými melodiemi. Jako kdyby se Pierrot Lunaire obloukem vraceli k tomu, co hráli v období debutového alba. Bohužel, můžu tak akorát žehrat nad tím, že se je nepodařilo dokončit a spekulovat, co by - kdyby. Potom, co v roce 1996 předčasně zemřel Gaio Chiocchio jsou Pierrot Lunaire již navždy uzavřenou kapitolou...

Jako úplně poslední je tady další povedená coververze skladby "Giovane madre", ze které Sciriada vykovala slušný, jak štolwerk tvrdý industriálně metalový monolit.

Pro fanoušky Pierrot Lunaire je tohle cédéčko výborným kouskem do sbírky, ovšem těm ostatním bych doporučil začít raději s jedním ze dvou řadových alb. Melodikům debutem, avantgardistům s "Gudrun".

3,5