Reakce na recenzi:

horyna - @ 08.11.2016

Poslouchaje před pár dny desku Artificial, poslední, klasickou (autorskou) studiovou nahrávku australských Unitopia, říkám si, kam se tahle kapela vlastně propadla? Nehledal jsem už o nich nějaké info, nepsal i nějaký kolega o novém projektu? Chvíle příjemně ztráveného času brouzdáním po internetu a je jasno. Dvě nové kapely, zkouším, zkouším, hledám ukázky, vzorky...co že z toho vyplyne? Je to tady, tak tohle chci:-)
Nový kontrakt, opět u Inside Out a Mark Trueack staví novou skvadru spolu s dalšími uprchlíky z Unitopia, přidávají se potřební spoluhráči, dokonce i Guy Manning (z mých oblíbených Tangent) a z touhy dělat podobnou, kvalitní a barevně invenční muziku vyvěrají United Progresive Fraternity, zkráceně UPF.

Roku 2014 vychází na světlo boží s debutovou parádou Fall in love with the world, textově pojednávající o devastaci a boji o záchranu naší planety.
Hudebně se jedná o pokračování předešlých děl, jen pod jinou značkou, ale rozdíly tu přec jsou. Hudba UPF je ještě rozmáchlejší, patetičtější, nástrojově mohutnější (chvílemi máte pocit že vám do uší hraje 100 člený symfoňák) a barevnější. Saxofon tu má stejnou pozici jako kytara, či klávesy, flétny jsou na pořadu dne samozřejmě také, perkuse jak by smet, navíc tu slyšíme třeba krásné houslové úryvky.

Nakoukneme tedy pod pokličku:

We only get one world (Overture)- je pouze předehra, symfo předehra, koketující s moderní filmovou hudbou, která předznamená stylový ráz alba.
A tak, jak jsou na naší planetě zemi zastoupeny různé lidské rasy a národnosti, s tolika různými odstíny se vyrovnává i hudba této kapely. Choices- rezonuje rozmanitou a poutavou nástrojovou strukturou, kterou ji může progresivně nastavený hudební svět nabídnout, přesto se drží částečně zkrátka. Intonačně bytelný Markův vokál předvádí i na díle tomto jasnou vokální nadvládu.
Za dusotu pralesních bubínků (perkusí), zvuku saxofonu a jemné produkce akustických kytar přichází dokonalost nazvaná Intersection- kapela postupně nabírá obrátky a nevšední (popový) refrén dodává jejímu výrazivu na poutavosti. V instrumentální sólové části se tep zrychluje a kapela trhá řetězy.
Ve čtvrté The water- vstupuje do hry hlas Johna Andersona z Yes, skladba praská pod nápory žesťových nástrojů a slavičí Johnův hlásek přidává nezaměnitelnou stopu jedinečna. Exotické ladění a moderní skladatelský vklad do skladby napasovaný, z ní buduje zajímavý architektonický celek.
Nástroj nazvaný saxofon do barevně odstíněné, umělecké hudební oblasti prostě patří, jasně nám to prokáže jeho zařazení v písni Don't look back - Turn left- jako jednoho z hlavních činitelů emočního příboje. Skladba nepostrádá nenucený a značně hravý, uvolněný rukopis, její vzdušné proudy řítící se kolem divákových uší působí jako balzám na vandalsky zdevastovanou přírodní scenérii, kterou každý z nás zahlédl na různých místech naší domoviny. Když se v sólové části přidává ještě akordeon, o hodnotnou vymazlenost je postaráno.
Travelling man (The story of ESHU)- je dvacetiminutový krajíc, dělený do několika podskupin, pánové tentokrát vkládají do boje všechny možné instrumentální prostředky, zaujme nejen děsivé zhmotnění refrénu, sólové housle postavené do role chvilkového východně kulturního vypravěče, ale i využití různých typů saxofonu, flétnová mezihra ... no prostě všechno, čehož si ucho lahodící po chutném progresivním moku žádá.

Tep mi pochoduje podobnou frekvencí jako v čase předešlých. U alb The Garden a Artificial také nebyla nouze o pořádnou jazz rockovou vzpruhu, tak jen houšť.