Reakce na recenzi:

horyna - @ 13.11.2016

Měl jsem to štěstí, že jsem se s produkcí kapely Warrant seznámil právě prostřednictím jejího majstrštyku Dog Eat Dog, poněvač obě desky předešlé mi nahánějí smích do tváře a hrůzou se mi ježí chlupy po těle. Odpudivý glam metal, sleeze rock, nebo jak chcete tyhle "šašky" nazvat, prostě tahle americká zmalovaná a natupírovaná mládež a jejich hudební styl mi není zrovna po chuti. To už grungeový Ultraphobic zněl podstatně zajímavěj, alespoň z části novátorsky a neokoukaně. Zpět ale k téhle fenomenální fošně.

Pořekladlo: všechno zlé je pro něco dobré, se na desku dá jistě uplatnit. Jelikož v roce 1992 album Nevermind (víme od koho) dávno boduje a ze Seattlu se hrnou další spousty kvalitních následovníků, přijít s nápodobeninou Cherry Pie, každý se vám vysměje. Kapela zariskuje, mozkové závity začnou vařit, psaní, kompoziční proces a skladatelský fištrón vyšroubuje do zatím neznámých výšin a s pomocí slovutného Michaela Wagenera a za přispění všemožných hudebních novinek, do té doby u kapely povětšinou neuplatňovaných, jako je časté využívání piána, smyčců, dechů i samplů, širší rockové rozpětí, schopnost zkonstruovat stylově bohatou kolekci a vymanit se ze standardu, umožní vznik tohoto jedinečného zástupce diskografie Warrant.

Start je intenzivní, skladba Machine Gun motá riffi a hlavu nepřipravenému fanouškovy kapely, který s novým koktejlem své guys stěží identifikuje. Skutečná invence přichází s dvojkou The Hole in My Wall- která nepostrádá napětí, razanci i třeba zkreslené vokály, bridge se šroubuje vzůru a refrén má ambice rozlétnout se do dálek. Zvuk jako krystal a Jani pěkně přibrušuje, krátká orchestrální mezihra snad vypadla z nějakého alba liverpoolských brouků. První velký moment alba se jmenuje April 2031, (orwelovské inspirace)- zahuštěná vize budoucna s řádně modulovaným vokálem, rázem praská pod strunami španělek a do refrénu kapelu provází žulové riffi, ale i nečekaný dětský sbor. Nevšední, zajímavé. Složit překrásnou baladu je výsadou vyvolených, píseň Andy Warhol Was Right taková vskutku je, smyčce a klavírní linka ve společnosti šesti strun a srdceryvného vokálního partu, dokáží z duše vydolovat slzavé kapičky. A je tu Killer song Bonfire- energií napumpovaná pecka se sbory které dokáží přelomit topol vejpůl. Dalším gigantem je The Bitter Pill- Queenovské vokály i piáno, jemný klávesový podkres, stejně jako operní patos, pořád ale v rockovém oděvu mi dělají obrovskou radost. Tohle je skutečný kompoziční progres od kapely, od které by to jen málokdo čekal. A to nejlepší přijde v druhé půli, překrývající znásobené zpěvy, klavírní úder a mistrovské sólo, prostě dokonalost. Jediná odlehčenost Hollywood (So Far, So Good), dá vzpomenout na časy minulé, naštěstí v sarkastickém balení. All My Bridges Are Burning- božské sólo a úderný tah na bránu, vyšperkovaná kompozice nepostrádající zpěvné motivy a fůru nápadů. A máme tu další chuťovčičku, devátá Quicksand opět operuje na poli několika rozlučných stylových rozhraní, říkáte si, jak je možné že tahle kdysi průměrná kapela najednou dokáže složit takhle zajímavou muziku? Let It Rain- zprvu křehká, jak jen může dojemná skladba být, ale nabalující se další hudební formy z ní soustruží pozoruhodnou a poutavou chuťovku. Po divočině Inside Out, album ukončí skvělá Sad Theresa.

Jak říkal mistr Josef Šebánek v Hoří má panenko: nohy, nohy chci vidět:-) Na tomto místě bych použil terminus: emoce, emoce tu slyším.