Reakce na recenzi:

Snake - @ 26.11.2016

CD AMS Records – AMS181CD /2011/
Packaged in card wallet.


Italská rocková scéna nabízí celou řadu časem zavátých jednoalbumových chuťovek a jednou z těch nejzapomenutějších - a zároveň i nejpozoruhodnějších - je jediné album prog rockových Buon Vecchio Charlie.

Historie skupiny byla velmi krátká. Vznikla v roce 1970 a už o necelý rok později - v benátském studiu "Suono" - nahrála matroš na debutové album. Jenže ani přes veškeré snahy se jí pro něj nepodařilo najít vydavatele a tak se v roce 1972 rozpadá... "Starej dobrej Charlie" tak zůstal téměř dvě desetiletí zapomenut a prvního oficiálního vydání se dočkal díky labelu Melos Rec. až v roce 1990. V současnosti asi nejdostupnější je reedice od AMS, z roku 2011. Prodává se jako pěkná "papeer sleeve" a booklet obsahuje seznam skladeb, sestavu a vzpomínky Luigiho Calabrò.

Cédéčko obsahuje pouhé tři skladby, tzn. necelých 34 minut členitého a propracovaného heavy progu, s minimem zpěvu v italštině. Kluci se inspirovali, kde se dalo a tak tu slyším náznaky King Crimson, Jethro Tull, The Nice a - díky ságu - i Van Der Graaf Generator.

První skladba - dvanáct minut dlouhá Venite giù al fiume - je sice poněkud svéráznou, ale o to energičtější a našlapanou předělávkou "In the Hall of the Mountain King" norského hudebního skladatele Edvarda Griega. Držte si kulicha, protože už od úvodní, důvěrně známé flétnové fanfárky a kulometné salvy bicích se jede na plný plyn. Ke slyšení je tu všechno možné, od blues rockových pasáží s pěknými kytarovými sóly, přes saxík, až po Tullovské flétny a když se v sedmé minutě vyloupne variace na Emersonovo "Rondo", jdu definitivně do kolen. A za kytarové sólo v závěru skladby by se nemusel stydět ani Blackmore.

Jako takový předěl slouží balada Evviva la contea di lane, která mi tím cinkáním činelů, flétnovou melodií a především atmosférou připomíná skladbu "I Talk To The Wind" z debutového alba King Crimson. Nechybí pěkné klávesové sólo a saxofon v závěru skladby bzučí a sténá, jak raněná vosa v posledním tažení.

Vyvrcholením alba je patnáct minut dlouhá a do pěti strof naporcovaná suita All'uomo che raccoglie i cartoni. Téma na začátku skladby mi je opět nějak povědomé, ale čert to vem. Zpěvu je tady znovu jen tolik, aby se neřeklo, saxofonové bouře ve stylu "21st Century Schizoid Man" střídají předlouhá varhanní sóla, akustické vsuvky a v momentě (7:33), když poprvé se ozve hluboké a temné vrčení moogu zažívám hotový hudební orga(ni)smus. Nechybí ani čistě jazzová vsuvka a po krátké zrychlené opakovačce úvodního motivu doprovázené šíleným sólem bicích je konec.

Album Buon Vecchio Charlie mám ve sbírce sotva pár týdnů, ale okamžitě se vyhouplo mezi moje nejoblíbenější kousky italské provenience. Můj tajný tip pro milovníky hard/prog rocku z kraje sedmdesátých let. Pět hvězd.