Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 10.10.2017

Sestava kolem bratří Connerovců a Marka Lanegana pro mě byla vždycky i v rámci seattleské scény něčím výjimečným. Patří k samotným zakladatelům žánru, temná, rozmazaná psychedelie duněla z jejich zkušeben už v půlce osmdesátek. Dokonalé ztělesnění žánru s mimořádným pěvcem.

Helo of Ashes je dokonale energickým, rytmicky svižným nástupem, se screamingovsky parádně ospalou a rozostřenou melodií, skrz které se probíjí báječně ospalý, nikotinem prosáklý Laneganův hlas. Dokonalý úvod a navození atmosféry bezčasí s výbušným koncertem Barretta Martina.

A zase rytmický výjezd a máme tady jako omalovánku, svižně svištějící za umazanými okny severozápadu USA, hit All I Know. Skutečně byl zamýšlen jako singl, čemuž napomáhá drobná orchestrální příchuť a takřka koňská dávka melodií.

Hitem klidně možno nazvat i další Look at You, jehož neodbytnou melodickou figuru budete těžko dostávat zpod kůry mozkové. Napůl ospalá líná balada s pradávným bluesovým, barovým oparem.

Další parádní pumelicí je Dying Days - sporá, na kost ořezaná akustika jako vystřižená z countryového kabátce, se ale rozparádí v pořádný seattleský odpich. Rocková hmota pod kůží ukrývá jasné zvukové reminiscence na party 60. a 70. let. Nádherná kytarová práce Gary Lee Connera.

Dokonalou favoritkou od pradávných dnů byla pro mě Make My Mind. Nejen geniální rytmické i melodické motivy, ale i perfektní aranžérské hrátky po všech stránkách. Nekonečný tlak a napětí mě pokaždé rovnou vystřelí na orbit, do toho výsměšný, teatrální refrén.

Jedním z vrcholů tohoto skvělého prkna je i Sworn and Broken s intimním úvodem, jako by evokujícím umění dalšího seattleského velikána Jerryho Cantrella. Náběhy z klidu do natlakovaných refrénů jsou doslova stylové a před mellotronovým sólem padám do pokleku.

Witness je přímočarou rockovinou, kterou absolutně bez obtíží zašuplíkujeme mezi hitovky. I v přímosti se ale dají dělat velké věci, což vedle Lanegana ukazuje hlavně výbušné rytmické duo. Odvaz nejhrubšího zrna.

Je už pravidlem, že sousedící skladby jsou protipóly, a tak v podobě Traveler následuje ospalé bílé blues. Atmosféra hudebního pravěku, dokonale ztělesněná rezignovaným a ospalým Laneganovým hrdlem a skvěle harmonickými akustikami. Nechápu, kde se ty poklady berou v takových dávkách.

Že tu mají řvoucí stromky energie na rozdávání, dokazuje další nátěrovka Dime Western. Houby western, ale pořádná adrenalinová jízda s lehkým orchestrálním oparem a drtícím kytarovým sólem.

Další klišé praví, že to nejlepší se nechává na závěr. Ne vždy to platí, myslím, že tady se to mistrům ale povedlo. Temná, rytmicky apokalyptická mantra s mrazivým Laneganovým proslovem přechází v drtící mašinérii s doslova dokonalými grungeovými riffy. Gospel Plow. Skutečný šestiminutový gospel po seattlesku a nepochybně jedna z nej věcí, kterou tam kdo kdy dal na pás. Tečka.

Možná by šlo klidně říct, že se Screaming Trees rozloučili nejrockovějším albem. Album ale bohužel neprorazilo tolik, jako předchůdci, grunge už pomalu uvadal a byla tu i řada osobních problémů, takže Dust, ač dokonale plnokrevné, je žel, jejich studiovou tečkou. Alespoň Laneganovy skvělé sólovky tiší můj zármutek z jejich rozpadu...