Reakce na recenzi:

horyna - @ 08.01.2017

Sto lidí, sto chutí. Mnozí rockový posluchači o této kapele řeknou, že se jedná "jen" o obyčejnou rockovou partičku. Jejich zastánci a že jich po Evropě běhá slušné množství, nedají na živelný projev svých miláčků dopustit. Jiní zase spatřují v kapele progresivního ducha rockového zaměření, pro její vkusné propojování a přechody mezi energickými pasážemi, kdy elektrika hrubě drnčí a kapela s vámi smýká ze strany na stranu a poklidnými, až esotericko-akustickými plochami, dodávající jejich hudbě jiný směr a větší myšlenkovou hloubku.
Kdybych se měl přiklonit k některé skupině, bude to rozhodně ta druhá. Punkové zacházení a neurvalou drsnost s postupem věku rozhodně nevyhledávám a tak ony poklidné, bladicky zaměřené a pastorální scény v podání rytmicky dokonale zvládnutého repertoáru disneyeho parku po půlnoci, aneb dánské dynamitové nálože mi sladce rezonuje.

Podobně jako na jiných deskách Binzerovců, i tady se s lehkostí střídají elektrické hlukové stěny reprezentované sudými tracky, s elegickou, pozvolnou a lehkonohou vzdušností písní lichého počtu. Hned úvodní Empty Heads- prudce vystřelí do vesmírných výšin a omamný Jesperův hlas buďto přijmete, nebo ho budete nenávidět. Směs rocku, poctivého big beatu a punkové kořeny vyhrnou na povrch skladby jako Simpatico, brusku Cloudy Hours (ta špatná rozhodně není), nebo No One Answers. Já si ale nejvíc užívám procítěnou unplugged stopu v trojce Home Alone 4, pětku se smyčcovou průpravou Hate to Say I Told You So, nebo..., a tak bych mohl pokračovat až do závěru alba. Jako zvlášť povedené mi přijdou ještě You Do What I've Just Done a poslední naléhavá pianovka A Hand Without Strength.

D-A-D ano, ale pouze do určité nálady a s možností výběru (ne)akceptovat onen provokativní výraz.