Reakce na recenzi:

Voytus - @ 29.11.2019

„Druhé album bylo postavené na zpěvech z New Orleans zasazených do neobvyklých taktů. Podobně jako Brubeckovo album Time Out, ale s vizemi konce světa. Asi jako kdyby jej natočil Hieronymus Bosch.“

Před několika lety jsem sehnal autobiografii Dr. Johna Under a Hoodoo Moon, která vyšla v roce 1994. Bohužel pro neangličtináře dosud nevyšla v češtině, což je škoda, protože nabízí cenný pohled na kulturní dědictví New Orleans z pera někoho, kdo tam vyrostl a odbyl si své hudební začátky – navíc je plná historek: úsměvných, zajímavých, poučných i takových, při kterých tuhne krev v žilách. Do tohoto psaní nechám promluvit i Doktora samotného, protože lépe bych to nedokázal.

Album vznikalo koncem osmašedesátého roku, toho roku, během něhož byli zavražděni Bobby Kennedy a Martin Luther King a ve Vietnamu probíhala operace Tet. Ani Doktorův život v tu dobu nebyl zrovna v pohodě, protože jako „skoro psanec“ v Los Angeles dostával zabrat všelijakými způsoby. Tohle všechno, společně s chutí po větším experimentu, se ve výsledku silně odráží.

Úvodní apokalyptická věc Babylon začíná zlověstným klesajícím motivem v 10/4 taktu, náhle se zlomí do valčíku, a už jsou tu gospelové sbory, ale ten pastor dneska nemá slitování: „This is how you’re going to sink now, I don’t care whatever you think now, I’m going to bring my wrath down on you.“ Prostřední část skladby odkazuje k nejodvážnějším jazzovým výpravám be-boperů. O mnoho vstřícnější je tajuplná píseň Glowin‘, v níž hraje důležitou roli linka basklarinetu. Následující pětičtvrťová Black Widow Spider je postavená na opakujícím se jednoduchém motivu, ale právě ona doba navíc udržuje napětí (vzpomeňte na Four Stick od Led Zeppelin), Barefoot Lady je další voodoo zaříkávání. V tomto zřejmě nejživějším kousku se střídá 11/4, 5/4 a 4/4 takt. Zaujme skvělá pohyblivá basovka.

Celé album provází neklidná perkusácká sekce, držící posluchače neustále ve střehu - není to tak hypnotická hudba jako debut. Ba naopak, najdeme tu rytmicky i zvukově rozostřenou Twilight Zone s naechovaným saxofonem a podmanivými repetitivními sbory. Začíná jako soulová balada, ale dostane se až někam na free jazzové teritorium, do zóny úsvitu, jak praví název. Funkově tepající The Patriotic Flag-Waver je parafrází americké vlastenecké písně, uvádí jí značně falešný dětský sbor a neodbytně do ní vstupuje ještě několikrát. Text je o ne příliš bezpečné části jednoho města (A zas ta parádní práce bubeníka!). Závěrečná Lonesome Guitar Strangler s pra-bluesovým riffem si bere na paškál Raviho Shankara, Cream (s jednou vtipně umístěnou citací), Hendrixe a další – s varováním, aby si dali sakra pozor. Chaotická záležitost odrážející neklidné slídění kytarového škrtiče postupně přechází do totálního free hraní, aby se nakonec úplně rozsypala.

Sestavu, z níž vyzdvihnu skvělého bubeníka Johna Boudreaux nebo saxofonistu Plase Johnsona (známý zejména díky melodii z Růžového pantera, a neříkejte, že se vám ten řízný tón hned nevybavil), tvořily další výrazné osobnosti, eufemisticky řečeno. Nechám tedy znovu promluvit Doktora: „Didimus (kytarista a perkusista Richard Washington) hodně pomohl při nahrávání, především přivedl chlapíka, kterému jsme říkali Šílený profesor, Johna McAlistera. Hrál na indická tabla a zajímal se o čtvrttónovou hudbu. Měl čtvrttónové piano a velké gongy, zvučené mikrofony, které produkovaly zkreslené zvukové vlny. Další z jeho nástrojů, výtvor Harryho Partche, byla transcelesta, což bylo asi 28 stop kovů, naladěných také do čtvrttónů. Dokonce je i poléval vodou, aby mohl měnit ladění.“

Dalším exotem je dnes pravděpodobně zapomenutý bluesový kytarista Steve Mann, toho času v léčebně, z níž jej pouštěli jen na natáčení: „Stevea „Lemona“ Manna jsem znal z natáčení se Sonnym & Cher. Znal spoustu prastarých kytarových postupů a ty používal ve své tvorbě. Seznámil mě s Van Dyke Parksem, Taj Mahalem a dalšími, které jsem tehdy obdivoval. Býval při sessions tak mimo, že jste nevěřili, že vůbec může hrát. Byl schopen brát naráz LSD, heroin i speed, ale ať už byl na čemkoli, vždycky hrál skvěle.“ Jedna z historek o tomto výtečníkovi je z jiného nahrávání: „V půlce natáčení s Jessie Hillem a Shirley Goodman jsem asi po 70ti hodinách na nohou zavolal na Stevea, jestli nemá nějaký povzbuzováky, že už všichni padáme na hubu. Steve vytáhl krabičku naládovanou všemi možnými druhy prášků a téměř všichni si něco vzali. Udělali jsme pár dalších verzí, já na kytaru a Ronnie Barron na klavír. Z ničeho nic se Ronnie odplížil od nástroje a začal olizovat kolena jedné ze zpěvaček. Rozhlédl jsem se po místnosti a vidím, jak Dave Dixon hraje na conga, jako kdyby se dotýkal ženského těla. John Boudreaux zírá na paličky s výrazem „k čemu jsou tyhle věci?“, Al Frazier leží i s baskytarou na zemi a směje se. Členové dechové sekce přestávají hrát a zmateně se po sobě dívají a do toho Jessie a Shirley, kteří si nic nevzali, se stále snaží dozpívat tu píseň! A pak mi to najelo taky. Ukázalo se, že Lemon nám dal LSD, takže bylo po nahrávání. LSD jsem nikdy předtím nezkusil, takže to pro mě bylo něco úplně nového. Další dva dny jsem byl v nepřetržitém vychechtaném stavu, což bylo po nějaké době nesnesitelné.“

A teď s takovouhle skvadrou vyražte na turné!