Reakce na recenzi:

horyna - @ 05.03.2017

První dvě alba Dokkenovských přeběhlíků Lynch Mob lze už od jejich počátku považovat za klasická. Lynchova kouzelná kytarová hra nepostrádající dynamiku, silné melodie a vlastní kreativitu nebo chcete-li stylovou jedinečnost se formovala už v řadách Donovy mateřské formace. Subjektivní pocit mi ale říká, že až na těchto dvou mistrovských dílech následoval její úplný a znatelný rozpuk. Dokken starých časů prostě rád nemám, za to Georgovo nové působiště doslova zbožňuji. První i druhá nahrávka ve mě navždy otiskly svou pečeť.

Vkomponované žesťové nástroje do prvních dvou skladeb, houpavé Jungle of Love a silně návykové Tangled in the Web prozrazují, že tady nepůjde o nezáživné, obyčejné a plytké neumětelství. Co na Georgově hře obdivuju především, je jeho schopnost složit do každé skladby zajímavou a velice melodickou kytarovou stuhu, kterou často prokládá přidanou akustickou stopou a vytváří tak nevšední a záživný song, který se hned tak neokouká.

Druhá zmíněná je skutečnou lahůdkou kytarového umu páně Lynche. Mick Brown za bicími skvěle šlape, rumba koule duní prostorem a elektrizující riffy Lynch sype z rukávu. Robertův hlas se pne pod nápory kytarovo-akustických tvarů a z vokálně klidných letargických ploch dokáže prudce vystřelit vzhůru.

Velká chvíle přichází v pomalejší, temnotou zahalené Dream Until Tomorrow - moderní hard rockový blok postupně nabírá na síle a v refrénu má snahu rozletět se, delikátní to kompozice. Praktickou ukázkou Lynchova zajímavého kytarového stylu je píseň Cold is the Heart - stačí mít uši připravené a jde to samo, navíc obsahuje fantastická sóla v závěru.

Dávno před tím než jsem znal originál Tie Your Mother Down od Queen, ochutnal jsem tuhle dravou předělávku a nějak jsem nebyl sto pochopit, že takovou píseň kdy Queen složili, v rádiu letěly jen osmdesátkové disco hity a najednou tohle, za pár let však člověk prozří :-)

Pohodářská je Heaven is Waiting - kytara tu pádluje s nenucenou lehkostí a Mickovy přesné údery se tříští o Robertův příjemný vokál.
I Want It platí za nejmasakrálnější věc na albu, ostré tempo, výborné melodie, šedivé akustické vsuvky a všude okolo Mansonův impulzivní vokál, který v útočném refrénu dokonale odzbrojuje. Už název písně When Darkness Calls prozrazuje že veselé popěvky ze slavných časů Dokken čekat nemůžeme, doba se prudce mění a Lynch Mob nehodlají zůstat pozadu.

Nejvěrnější milenkou je pak poselední The Secret, kterou si rád zazpívám společně s Robertem. Tep se zvyšuje hned s jejím začátkem, vyšperkovaná kytarová hra a orgastický refrén mě vždy strhne sebou, nádhera.

Lynch Mob už ve své kariéře stín prvních nahrávek nikdy nepřekročí. I když taková Smoke and Mirrors tyto tendence neskrývá, to nej z kapely vyšlo už na úsvitu společných dějin.