Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 01.04.2017

Chilský hudebník Claudio Momberg je tak trochu alter ego jiné geniální osobnosti ze Švédska, a to Roine Stolta, známého z Kaipy, Flower Kings, Transatlantic a dalších projektů. Oba spojuje neutuchající vášeň pro art či prog rock sedmdesátých let, oba vstupují do podobných projektů a tribute spolků, oslavujících legendární kapely jako Yes, Genesis, Marillion. Oba také chrlí desky jak na běžícím pásu a ani jeden si nenechá do tvůrčího procesu moc mluvit, ideálem pro ně je vše složit, nahrát, zmixovat, vyprodukovat a vlastními silami provést i mastering.

Claudia jsem poprvé zaregistroval ve spolku Subterra, který byl založen v roce 1996 jako revival Marillion z Fishova období. Vydali ve vlastní produkci dvě alba, která působí exoticky a neotřele, protože byla kompletně nazpívána ve španělštině. Vydávající firma Mylodon však chtěla pravděpodobně oslovit i fandy z jiných zemí, proto pobídla v roce 2001 Momberga k vytvoření projektu s anglicky zpívajícím frontmanem. Oslovil tedy spoluhráče ze Subterry E. Cuestu a zpěváka z prog metalových Entrance - Jaime Scapella a začali přetvářet v šuplíku odložený materiál. Čtyři roky práce završila nakonec nahrávka alba „Life Signs“ z roku 2005, která byla vydána pod názvem Seti. S výslednou podobou nahrávky pomohlo několik hostů. Toto CD je nyní vloženo v mém přehrávači.

Na desce najdeme na ploše 46 minut rozprostřených osm songů, z nichž poslední, pomalu osmnáctiminutová „The Ship of Joy“ je rozdělená na pět podmnožin. Nebudu zde básnit, jak originální, stylotvorná a novátorská hudba Seti je. Tato deska hodně stojí na dlouhých tónech kláves a syntenzátorů, občas proložených rockovou kytarou - je ovlivněna postupy Marillion, Areny či jiných spolků podobného ražení, nahrávka je prostě pevně ukotvená ve svých art rockových vzorech, jak by napsal hejkal. :-) Ovšem jiná věc je, zda vznikne dílo, které zní jako čistá kopírka, či zda mají písně svůj ksicht. V tomto případě to snad nedopadlo nijak zle. Zpěvák není žádný ekvilibrista, ale výkon podal solidní a jeho angličtina ve třech nazpívaných kusech na desce netahá za uši.

Nejvíce mě zaujala hned první instrumentálka „Seven“ , pěkně svižná s nádherně sólující kytarou, jež podmalovává celou skladbu, potom „The Fifth Compass Direction“ či zpívaná „Divine Attribution“ ve středním tempu. Nemusím jen docela dlouhou ambientní vesmírnou klávesovou plochu „Listening to the Sky“ a zcela jsem nepronikl do závěrečné nejdelší písně, neboť mě trochu nudí. Pokud však přičtu k závěrečnému hodnocení solidní, dynamický zvuk nahrávky, tak je to čtyřka jako vyšitá.