Reakce na recenzi:

horyna - @ 14.09.2017

Steven Wilson je určině nejen pro mne jedním z neispirativnějších umělců dneška. Vlastnost, kterou na něm oceňuji nejvíce je ta, že se za celou svou kariéru nikdy nebál experimentovat. Ať už to bylo v řadách jeho mateřské kapely, projektech Blackfield, nebo No Man, stejně jako v tvorbě sólové.

Když mělo před dvěma lety vyjít dílo Hand. Cannot. Erase. , dlouho jsem s jeho pořízením otálel. Důvodem byly zprvu nelichotivé recenze na nový výtvor, které jej první týdny provázeli. I následný posluchačský test mi nedopadl podle představ. Namlsán předešlým uhrančivým progresivním výtvorem The Raven That Refused To Sing (And Other Stories), který byl maximálně ponořen do sedmé dekády, jsem takové "uvolnění pozic" nečekal. Ovšem jak už to u prvních poslechů velkých děl často bývá, karta se postupně obrátila a popový odér a písničkovější forma mě dostihli a udolali. Od té doby je pro mě Hand... jednou z nedostižných prací páně Wilsona.

První ochutnávky k desce nové, kritiky i slova samotného umělce tvrdili, že tento rok se na věc půjde ještě o poznání frivolněji a popová složka, bude té art-rockové rovnoceným průvodcem. Přiznám se, že při vyslovení slova pop mě naskakuje husí kůže a ježí se mi chlupy na těle. V živé paměti mám dobu, která smetla "většinu dobrého", nejen v hudbě a kultuře. Proto ho nepoužívám často a rád a ani k novému Stevenovu výtvoru mě nepasuje, ale jsem ochotný ho akceptovat.

Wilson se letos posunul dalším velkým krokem kupředu. Zkouší, experimentuje se zvukem, se svým skladatelským talentem i feelingem tohoto alba. Už proto má můj respekt. Ano posunuje se do míst kde ho možná čekám, ale ne úplně vyžaduji. A opět mě to vůbec nevadí. Jenže on to dělá s velkou grácií, bez zbytečné pompy a sebezničení. Blíží se do vod, kde rybaří se svými Blackfield, jde ale víc pod povrch a další vrstvy odkrývá postupně. Textově jde opět do hloubky a zabývá se politikou, psychologií, vztahy, dneškem i minulostí.

S prvními poslechy vám na mysl vyskočí slova jako prvoplánovitost, nebo nudná rozmělněnost. Melodie nejsou nikterak zajímavé, hodnotné a zdá se, že Steven jak se lidově říká, vaří z vody. Ovšem všeho dočasu! S následými poslechy se deska polehoučku otevírá a najednou si uvědomíte, že zpěvákův inspirační vzorec je mnohem, mnohem složitější. Její dramaturgie je velmi dobře zpracovaná. Pravidelně se oběňuje dynamika a tempo skladeb. Jestliže vám bude v seznamovacím začátku s deskou její vstupní dvojice skladeb připadat beztvará a banální, při čtvrtém poslechu už přijdete lecčemu na kloub a rázem z ní začne vystupovat značná rafinovanost. Angažování zpěvačky Ninet Tayeb se na mnoha místech nahrávky ukazuje jako spásný nápad. A jestli je tu opravdu pop, tak proč ne takový, jaký jej slyšíme v hitové pecce Permanating, ta se opravdu povedla, bravo Mr. Wilson. Toť ale vyjímka, žádná rezignace na progresivní složku zdaleka nahrozí. Jen si poslechněte devět minut dlouhou skladbu předposlední Detonation a rázem budete někde v okolí alba Grace for Drowning.

Ne. Myslím, že tato nahrávka skutečně není tak rozmanitá, nápaditá, ani vitálně silná jako její předchůdkyně. Její kouzlo to však neumenšuje.

Své konečné zhodnocení bych ale nejraději odložil nejméně o půl roku, nebo alespoň k závěru toho letošního. V tomto případě se jedná o postupný růst. Po necelém měsíčním absorbování album k dnešnímu dni vystoupalo na 85%. Což je řečeno hvězdami 4-5.