Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 08.05.2012

Když se objevilo album Blues For Greeny od irského bluesrockového kytarového matadora Garyho Moorea, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Album coververzí už natáčel kdekdo a Gary Moore měl navíc k albu svůj důvod.
V klubu Rado v Belfastu v r. 1967 slyšel hrát poprvé Bluesbreakers na kytarovém postu s Peterem Greenem. Byl jím uhranut. Po nějakém čase Moore už se skupinou Skid Row vystupovali jako předskokani před headlinery Fleetwood Mac v Dublinu v Adelphi Cinema a Green si tehdy povšiml Mooreovy kytarové hry. Seznámili se a Green prosadil, aby se skupina Skid Row dostala do nahrávacího studia…. Tím byla nastartována Mooreova hudební kariéra.
Moore na to nikdy nezapomněl. V r. 1995 se rozhodl jako poctu Greenovi natočit album coverů od Fleetwood Mac na samostatném albu a tohle je výsledek….

IF YOU BE MY BABY – dravý nástup ve stylu klasického blues. Když bych slyšel skladbu jen bez jakýchkoliv informací, asi by mě napadla kapela Fleetwood Mac. Ovšem pojetí hudebního uchopení je dravější a drsnější a také když se před mikrofon postaví zpěvák, budu vědět, že tohle není ani Peter Green a ani Jeremy Spencer. Gary Moore má svůj interpretační styl. Dechová sekce je ovšem parádní a dokonce v ní objevuji Steve Gregoryho a Johnnyho Almonda, kteří spolupracovali nejen z Fleetwood Mac, ale také z Bluesbreakers nebo Chicken Shack. Moore na svou kytaru vyšívá ty nejsprávnější vzory a Tommy Eyre zpozadí hraje klasické klavírní doprovody. Saxofonové sólo před přiznávkami ostatních dechařů patří Nicku Pentelowovi. Tohle je výtečný model začátku klasické desky elektrického blues…

LONG GREY MARE – další coververze od Fleetwood Mac je opět velmi čitelná. A znovu musím potvrdit, že se zde hraje s větší energií a že sound kapely je více rockový, než rhythmandbluesový model ze šedesátých let. Hráno s velkou elegancí a erudicí, bez příkras a se smyslem pro výraz…

MERRY GO ROUND – doprovod této coververze je výraznější. Graham Walker je především rockový bijec a možná zde hraje trošinku víc hlučněji, než by si skladba zasloužila. Zato Andy Pyle, opět jeden z vynikajících baskytarových hráčů své doby je zcela namístě. Nechci ho srovnávat s Johnem McVie, ale myslím, že jejich pojetí od sebe není příliš vzdáleno. Model skladby, kdy se skromnějšími instrumentálními prostředky dosáhne silného účinku. Podobně jako Peter Green se učil zpívat blues u svých černošských amerických vzorů, Moore vystihuje Greenovu podstatu, ale dává do ní svůj vlastní otisk. Výtečné…

I LOVED ANOTHER WOMAN – krásná skladba. Jak v originále, tak v coververzi. Podobnost se skladbou Black Magic Woman vytýkali kritici Greenovi už v šedesátých letech. Údajně v tom nebyl žádný nedostatek nápaditosti, ale snaha natočit alternativní verzi s jiným textem, třebaže melodika zůstala stejná. Green se zbaví jakýchkoliv krabiček a pracuje s čistým zpěvným tónem. Krásně se to poslouchá, jak ty jeho tóny plují prostorem s mírným hallem. Walker a Pyle vytvářejí zcela jednoznačně elegantní rytmické podhoubí se vším všudy…

NEED YOUR LOVE SO BAD – moje oblíbená skladba od Fleetwood Mac a tak se není čemu divit, že i zde s napětím sleduji, jak se Moore vyrovná s tímto coverem. Skladba má stejnou vláčnost a mysteriózní podmanivost. Smyčce v pozadí jsou velmi důležité, jsou závanem svěžího větru a přitom zdůrazňují akcenty s výtečně frázujícímu Mooreovu hlasu, který používá ve zpěvu občas vibráto, ale nevadí mi to. Green měl zastřenější timbr v hlase, méně dravosti – ale Moore se do tématu pokládá se vší vervou. Někdo by možná řekl, sentimentální slaďák – odmítám. Vyjádřit tím to způsobem svoje ryzí pocity, je velké umění a ještě navíc k tomu tak výtečně ohýbat nezkreslené kytarové tóny – to je opravdu paráda. Tommy Eyre připojuje tremolo hammondek, které se spojují s harmonickou strukturou. Musím konstatovat, že Moore do skladby vkládá delší kytarové téma a také skladba zní jasněji a čistěji – přesto bych si netroufl říci, která ze dvou verzí je lepší – líbí se mi obě stejně. Kouzlo skladby tkví v tom, že má tu správnou harmonii a melodickou linku a to je základní kámen. Velmi silná skladba, které chytí za srdce i drsňáka…

THE SAME WAY – dravější skladba má zemitější podobu. Černošský model je zastoupen v interpretaci a frázování. Důrazný riff je odvíjen vypilovaným základem kvílející kytary a Moore si dopřává výtečně vypilované vyhrávky, včetně sólo v mezihře. Přeslechnout se ale nedají i legátové kytarové doprovody, které uvolňují napětí…

THE SUPERNATURAL – tak tohle je přesný model Fleetwood Mac v novém kabátě. Pokud ale budu poslouchat pozorněji, uslyším zde i jistý podíl santanovského odkazu. Není to jenom rytmikou, ale i dlouhým tónem. Moore nasadí tón a dokáže ho famózně dlouho držet a natahovat, že člověku až leze mráz po zádech. Tommy Eyre je zde hammondkami a posiluje harmonické pozadí – nevyčnívá – ale plní zde důležitý spojovací most – Moore má rozvázané ruce a také to dává znát – není co dodat – skvělé!

DRIFTIN´– blues s trochu těžkým zadkem. Rytmika se jakoby mátožně odráží ode dna. Zato Mooreova kytara hraje zrychlené tónové výměny, aby se „vešla“ do rytmického stroje a Eyre zasedá za klavír a jeho stacatto nelze přeslechnout. Moore ovšem perlí. Rychlé kytarové běhy, po několika dobách vždycky prudce zabrzdí a pak už běhá ve stupnicích. Ovšem, když spojí kytarovou frázi se zpěvem a rozvibrován tóny, člověk musí smeknout. Po výrazové stránce je zde Moore pravděpodobně v nejvyšším podlaží virtuálního kytarového domu. Hudební forma je čitelná a nekomplikovaná, ale sdělnost a přesvědčivost je famózní….

SHOWBIZ BLUES – další coververze z mého oblíbeného alba Then Play On. Moore trochu změnil přístup, nicméně snaží se i zde zachovat čitelnost skladby. Proměnlivost a prolínavost elektrických kytar si tady nahrál sám (na rozdíl od Fleetwood Mac). Obžaloba a smutné konstatování politiky hudebního průmyslu zde získává emocionální podobu. Moore mění barvy tónů, ale zachovává vibráto a výtečné frázování. Nezbývá než chválit.

LOVE THAT BURNS – zvláštní. Tuhle skladbu jsem u Fleetwood Mac respektoval, ale nějak mi nevlezla do duše a vlastně dodnes si lámu hlavu proč. Nevím, jestli to bylo těmi utahanými a unavenými dechy anebo to bylo přílišnou ležérností skladby. Těžko říci. Jsou různá blues – různě zahraná a různě zazpívaná, ale tady se moje cítění nějakým způsobem nedostává do souladu jak s originálem (už před lety), tak s tímto coverem. V podstatě se tady nedá nic vytýkat nebo namítat, ale sám zde téměř nic necítím. Místo napětí zde vnímám spíš únavu a jen trochu to Moore mění kytarovou mezihrou…

LOOKING FOR SOMEBODY – poslední coververze začíná famózním kytarovým zakvílením a pak je tu výtečný rytmický riff. Skladba je z prvního alba Fleetwood Mac a byla myslím tím prvním, co jsem od nich slyšel a asi jsem na to nezapomněl. Moore výtečně frázuje a zpívá. Je zde nepostižitelné napětí, vyvolávané bicími a baskytarou šlapajícími jako pekelný stroj – ale také Moore zde kouzlí se zvukem, který zní drásavě a naříkavě. Překračuje původní model, ale tuhle podobu opravdu vítám. Dostat ze strun takový tón s ozvěnou při které naskakuje husí kůže, tomu říkám kumšt. Nepotřebuje k tomu ani varhany, ani dechy, ani klavír – jenom rytmiku a svůj kytarový potenciál. Moore se rozhodl vložit do skladby silnější experimentální prvek a vůbec mu to nezazlívám a dokážu si představit, jak tohle muselo zabírat v potemnělém sále Marquee Clubu v Londýně. Velmi důstojné rozloučení s covery od legendárních Fleetwood Mac….

Když údajně Peter Green uslyšel tohle album coververzí, velmi ho to dojalo a zareagoval opravdu vévodským způsobem. Jak vděk věnoval Mooreovi legendární Vintage model Fender Stratocaster vz. 1958, které byl a dodnes je ceněn jako nástroj nejšpičkovější kategorie. Tohle Moorea opravdu zaskočilo. Bylo to celoživotní vyznamenání! Starší výtečný hudebník odměnil mladšího výtečného hudebníka…..
Koupit si tohle album bylo velmi snadné – leželo v sudu se slevami za pouhých 99 Kč. Kdyby to tak platilo u ostatní hudby bylo by to výborné a možná by MP3, vypalování a stahování vzalo zasvé a hudba by zůstala záležitostí nosičů…. (i když jsou lidé, kteří by si možná i tak nikdy nekoupili originál a spokojili by se s kopií). To je ovšem naivní představa bossové elektronického průmyslu tyhle věci vidí zcela odlišně…..
Obal alba už ale nevykazuje větší výtvarnou nápaditost, což vnímám jako nevýhodu. Myslím, že Gary Moore a jeho doprovodná suita odvedli zajímavou práci a na velmi slušné úrovni a že si čtyři hvězdičky zaslouží zcela jasně.