horyna - @ 10.09.2019 | #

Tak tohle album se mi doma válí jen z toho důvodu, že bylo zařazeno v kompletu pěti Moorových nahrávek, který jsem si kdysi dávno pořizoval především z důvodu velmi příznivé ceny. Soubor obsahuje dvě desky rockové (trochu nesmyslně vynechává tu prostřední (ale jelikož je na Wild Frontier použit automatický bubeník kteréhož nesnáším, vůbec mi to nevadí), dvě desky bluesové (z naprosto vrcholného Garyho období 90-92) a právě tuto fošnu předělů jeho dávných vzorů Fleetwood Mac.

Stovky let jsem jí nemohl přijít na chuť. V pravidelných periodách tato rotovala v mém přehrávači a pokaždé se stejným výsledkem. Fůůůůj. Nuda! Opruz. Uspávárna. Přebluesovatělá bluesárna zahrabaná v minulosti, která nemá se s vrcholnými živočišnými deskami Garyho, či Joe Bonamassy nemůže absolutně poměřovat. Přesně takové přívlastky jsem na ni pokaždé imaginárně nalepil a jelikož patřila ke kompletu mou obdivovaných Mooreho desek, její zneškodnění/prodej/vyhazov jsem řešit nepotřeboval.

Ale v muzice se nemá nikdy říkat nikdy. Tak dobře někdy ano. Třeba v případech, o kterých posluchač na tuty ví, že podobnou muziku už nechce v životě nikdy slyšet. Těžko se nechá čtyřicátník znovu strhnout k tomu, aby po dvaceti letech zase objevil kouzlo- pchá, tak to je značně nadnesené, řekněme raději znovupodlehl něčemu, co jej kdysi bavilo. V životě už nebudu a nechci slyšet nějaký thrash metal, death, black, nu-metal, nebo moderní ohavnosti typu řekněme Fear Factory, či Korn (nic proti nikomu). Tohle prostě NE!!! Z muziky ve které se místo zpěvu řve, bleje, chrochtá a vzývá zlo, se mi dělá šoufl. Způsob hry bubeníků kulometčíků, kteří do toho padesát minut řežou ve stejném tempu jako když se zasekne samopal, mi dnes připadá směšný a absurdní. To není muzika, to je hluk, říkavali o takové ne-hudbě naši otcové a já dnes jako odrostlej fotřík jim musím dát zapravdu.

Ale to jsem malinko odbočil, chtěl jsem říci, že není hudba jako hudba. Že i ta, která se vám deset let nelíbí, vám může jednoho dne učarovat. Ale musí to být hudba melodická, poslouchatelná a měla by dokázat něco emočně zdělit. A právě v této oblasti byl Gary Moore král. Způsobem hry na svůj nástroj a svým niterným přednesem dokázal diváka velmi přesvědčivě obohatit a přenést do jeho srdce zážitky nemalých hodnot. V pětadevadesátém vzdal hold Peterovi Greenovi a přepracoval jedenáctku jeho skladeb. A i když ne všechny se mi dnes ještě stále nezamlouvají tak, jak bych si představoval, kouzlo této desky jsem zdá se konečně objevil. Nepůjdu položku po položce, to už tu svědomitě a nenapodobitelně vytvořil Petr. Pro mne je důležité, že si tuto desku dokáži konečně pustit bez toho, abych měl zkřivený úsměv ve tváři z něčeho, co mě pořád tak strašně nebaví. A to se zatraceně počítá.

Voytus @ 13.09.2019 09:06:22 | #
Easyrocker: No, pravda je, že moc nás tady nezbylo - a nebo moc nepřispíváme. Já pozoruji z povzdálí, alespoň čtu.

Teď jsem byl celý rok naložený v jedné vcelku ambiciózní věci: Chystáme publikaci o lounských kapelách, je nás tu na malé město vážně kopa a stojí za to to zaznamenat. Jenže projekt během té doby bobtnal a tvaroval se, nabíral nové nápady a nakonec je to nejen o téměř dvaceti vybraných kapelách (museli jsme si dát nějaký limit), jednom nahrávacím studiu, ale díky tomu, že se sestavy fotily na různých místech, je to i takový alternativní průvodce po městě a jeho historii (náhoda tomu chtěla, že to všechna stanoviště daly dohromady parádní cestu městem).

Navíc jsme z každé kapely vybrali jednoho ochotného jedince, který byl ochoten podstoupit malování na obličej - doslova zamalování do okolního prostředí - a pak se nechat vyzpovídat. No a já to vlastně celé organizoval, domlouval, přemlouval, vyzpovídal, sepsal...

Původně totiž jsem jen oslovil kámošku, která maluje, jestli by nám na jednom festivalu nepomohla v rámci doprovodného programu ve výtvarné dílně. A že to malování na tělo vážně umí - a ono je to samo o sobě zajímavé, jen nejde o nic trvalého, můžeš to max. vyfotit - tak jsme z toho chtěli udělat nějaký výstup, nejprve padl návrh na kalendář, pak přišel nápad zapojit lidi z kapel - a spustili jsme monstrum a máme v ruce, troufám si tvrdit, naprostý unikát, co do koncepce i pojetí. I kvůli tomu, že jsme mapovali jen tu aktivní část hudebníků - cílem je poslat Louny do republiky, nabídnout pořadatelům jakýsi katalog, a případným návštěvníkům města tuhle cestu, která nám z toho vypadla.

Zabralo to strašnýho času a energie. Teď už má nejhorší za sebou a další práce jsou na kámošce, která malovala na ty lidi a teď už jí čeká grafická úprava a sazba.
Jestli všechno klapne, tak to chceme vydat začátkem příštího roku. Tak snad i já budu mít čas na něco jiného.