Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 23.05.2017

Kapela Landmarq – tedy konkrétně kytarista Uwe D'Röse, klávesista Steve Leigh a bubeník David Wagstaffe z rozpadnuvšího se metalového spolku Quasar a basák Steve Gee (ex-Firewater) získala v roce 1991 nahrávací kontrakt u holandské firmy SI Music po kladném přijetí jejich písně Suite St. Helens na legendárním prog rockovém výběru VA – SI Magazine Compilation disc 1991.

Tam své umění prezentovali mimo jiné kapely Pendragon, Jadis nebo Gandalf. Na této kompilaci nazpíval zmiňovaný song Rob Lewis Jones, který s formací zkoušel štěstí jen necelý rok a před natáčením desky odešel.

Skupina měla smlouvu, ale byla bez vhodného pěvce. Namísto pilování připravovaného repertoáru se tedy hledal vhodný zpěvák (kandidátkou byla i zpěvačka Tracy Hitchings, která působila s kolegy již v kapele Quasar!!, ale firma ji neschválila, neboť ji nedávno vydala její sólovou desku). Její jméno však nezapomeňte, bude se později v souvislosti Landmarq ještě skloňovat.

Vše zachránil hudebník a producent Karl Groom (m. j. Shadowland, Threshold), který v různých směrech firmě SI Music pomáhal a dohodil tehdy začínajícího zpěváka Damiana Wilsona, což se později vyjevilo jako osudové rozhodnutí, z kterého profitovali nějakým způsobem všichni výše jmenovaní. O tom ale poreferuji příště. V této sestavě, ve stejném studiu a vcelku se stejným realizačním týmem nahrál spolek Landmarq tři zásadní a důležitá alba britského neo prog rocku. Možná je to jen můj pocit, ale celkově se mi zdá, že tyto desky jsou u fandů zčásti nedoceněné.

První deska s názvem Solitary Witness vznikala pod velkým časovým tlakem. Hudebníci měli již vyhrazené nahrávací frekvence a polovina písní nebyla ještě otextována. Zasáhl opět osud v podobě hudebníka a producenta Clive Nolana, který s kapelou začal spolupracovat. Za několik hodin texty napsal, jen u Free Fall a April First to nedopadlo a skladby zůstaly v instrumentální podobě.

Songy na prvotině Landmarq jsou nadýchané, ve většině zvoní krásná a vzdušná el. kytara, klasické piano je doplněno střídmými party syntenzátoru, prostě takové jednoduché, ale funkční aranžmá. Jak barvou klávesových partů a bicích nástrojů, také určitým chladem mi zvukově (ne stylově) připomínají novoromantické spolky z osmdesátých let. :-)

Každý se snaží v recenzích připodobnit desku k nějakým vzorům, či inspiračním zdrojům. Mně Landmarq přijdou svým způsobem osobití, ale pokud by mě někdo hodně nutil, použil bych s velkou rezervou příměr k raným Marillion či IQ. Mají však jednu obrovskou devizu, kterou většina ostatních kapel postrádá - dramatický, procítěný ale dle potřeby i dravý projev Damiana Wilsona, který se zde na tomto díle sice teprve rozkoukává, ale i tak je znát, že se jedná o neobyčejný objev .

Zkratkovitě k jednotlivým písním:

1) Killing Fields - na úvod pomalejší rozjezd, písni chvíli trvá, než oslní svým skrytým kouzlem

2) Forever Young - opět krásná zvonivá kytara zní v přímočarém songu

3) April First - piano střídmě doplňují klávesy v až operetní melodii – rozverná a milá instrumentálka na oddech před bouří

4) Foxing the Fox – dramatická a členitá skladba s výborným textem o honu na lišku v rychlém tempu s naléhavým hlasem Wilsona a fanfárami kláves a jednoduchým, ale působivým partem kytary - to je opravdu lahůdka, jedna z nejlepších písní Landmarq vůbec a osobně ji řadím hodně vysoko v mém prog rockovém žebříčku všeobecně

5) Teraccota Army - skoro až děsivě hypnotický rytmus kláves, kytary a bicích buduje pomalu atmosféru – Damian zpočátku jakoby na půl úst deklamuje text – napětí houstne a přidává se těžce nabroušená kytara – další z vrcholů alba

6) Free Fall – opět příjemná instrumentálka na oddech s až oldfieldovskou melodickou kytarovou linkou

7) Tippi Hedren – melodie houslí na úvod připomene horror Psycho, poté jakoby plačtivý Damianův zpěv zvěstuje horrorový příběh o herečce Tippi Hedren, jež hrála v několika filmech mistra napětí Hitchcocka…

8) After I Died Somewhere - smutná a emotivní balada jen s pianem a zpěvem obsahuje i dlouhé a mistrovské sólo kytaristy Uweho

9) Suite St. Helens – song o čtyřech částech ve vycizelovaném a pompézním provedení

10) Borders – přináší uvolnění na závěr v jednoduší písni s až popovým aranžmá

Já mám na CD bonus (v již z počátku recenze zmiňovaném) songu Suite St. Helens z výběru SI Magazine s jinak nahranými bicími, v kratší podobě a s jiným zpěvákem.

Jako perličku na závěr mohu prozradit, že titulní skladba Solitary Witness nebyla včas dokončena, proto ji kapela umístila až na následující studiový počin. Zvyk zařadit titulní píseň až na následující desku je milým zpestřením i na dalších nahrávkách skupiny.

Produkci a režii si vzali na starost Clive Nolan a Karl Groom, mastering provedl Peter Brussée.
Po zvukové stránce je vše v pořádku, všechny nástroje jsou čitelné, dynamický rozsah DR 12, ani po 25 letech není třeba žádných dodatečných úprav.

S mírným zakolísáním ke konci jasná čtyřka.