Reakce na recenzi:

horyna - @ 17.04.2019

Američtí melodici Dokken jsou pro většinu rockového publika synonymem kvality a invence a nositelé velkých hitů. Vzestup kapely spadá do období hair boomu a glamového hnutí osmdesátých let. I když se hudebně tomuto stylu nikdy výrazně nezaprodali, jejich image může svědčit o naprostém opaku. Jenže kdo v Americe osmdesátých let nechodil s natupírovanými vlasy a na jevišti nedělal pózy na náctiletá děvčátka? Dokken však kvalitu měli a to zejména v kytaristovi Georgi Lynchovi a jeho parťákovi a později nepříteli, zpěváku Donu Dokkenovi. V průběhu osmdesátých roků sbíraly jejich nahrávky platiny a singly okupovaly přední místa v hudebních žebříčcích. Já osobně jsem nikdy nepropadl jejich úspěšným nahrávkám a nakonec nekoupil ani výborný Best Of, o kterém jsem svého času uvažoval. Dokken se tak pro mě stali jednou z těch partiček, která má pro mne význam pouze svou jednou jedinou deskou, a tou je právě deska recenzovaná.

Seznámil jsem se s ní v době jejího uvedení na trh roku 1995. V té době ještě postihnutý grungeovou mánií, hledal jsem přijatelné alternativy v zaoceánském hard-rocku, který se mátořil nazpět a řada kapel znovu povstala silnější a daleko zemitější než kdy předtím. Tak, jako se Corabiho hutní a hudebně asi tisíckrát kvalitnější Mötley Crüe obrodili stejnojmennou plackou z roku 1994, stejně i Dokken zaznamenali svůj návrat o pouhý rok později, a dokonce ve stejné sestavě. V té je krom zmíněných kohoutů přítomna ještě výborná rytmická dvojka Jeff Pilson a skvělý drummer Mick Brown. Pod křídly osvědčeného Michaela Wagenera tak vznikl hladový artefakt doby - Dysfunctional, který svědčí o tom, že když čtyři invenčně výborně vyzbrojení hudebníci táhnou za jeden provaz, může vzniknout jedinečné dílo vymezující se mimo dávno zajeté mantinely a klišé.

Desku rozjíždí spíš opatrný klasický otvírák Inside Looking Out, aby připravil půdu pro arabskými motivy protkanou, moderní a temně tvrdou skladbu od Dokken jen stěží očekávanou - Hole In My Head. První vrchol na diváka číhá v Lynchově akustickou kytarou dojemně česané The Maze (s intenzivním a mohutným refrénem), na kterou naváže sabaťácky výpravný poem Too High To Fly (Pilsonova basa je tu středobodem veškerého dění). Po překrásné zamilované, znovu akustické Nothing Left To Say přicházejí dva (riffoidní) knockoutové údery prostřednictvím Shadows Of Life a Long Way Home patřící k vrcholům desky. Pro odlehčení je tu další perla Sweet Chains střídána těžkotonážkou Lesser Of Two Evils. Desku zakončuje cover ELP kvality totožné s originálem - From The Beginning

Bohužel další desky už hodně padají kvalitou dolů, ta nadcházející přímo úděsně. Lynch s Dokkenem se zase pohádali a na světě byl další skandál a odchod. Kytaristé, co přicházeli po něm, kvalitu měli, ale namíchat chemii podobnou někdejší "bratrské dvojce" Dokkken/Lynch se už nikdy nepodařilo. Nemám rád Dokken, ale miluji jejich Dysfunctional, divné že? Prostě je to pro mě zase TA kapela jedné jediné desky.