Reakce na recenzi:

chimp.charlie - @ 03.11.2020

V bookazinu věnovaném Led Zeppelin, v kapitole mapující pozeppelinskou kariéru Johna Paula Jonese, Mick Wall o albu The Thunderthief napsal, že je o něco stravitelnější, než předchozí Zooma. Já bych řekl, že oproti nevyrovnané až frustrující Zoomě má docela prostě hlavu a patu.

Stejně jako Zooma i toto album do značné míry staví na basových riffech – už u úvodní LEAFY MEADOWS se dostaví silný pocit, že se na předchozí desku nevešla, a že potvrzuje to, co jsem napsal v recenzi na Zoomu: že řada skladeb působí jako pouhé základy, čekající, až na ně někdo něco nahraje. Tady se toho konečně ten někdo – a to nikdo menší, než Robert Fripp – ujal a našlehal na ně zběsilou „pavlíčkovskou“ kytaru, čímž skladbu okamžitě posunul o několik levelů výš. Je slyšet, že John Paul tentokrát usiloval o pestřejší kolekci, a dost možná se při tom i rozhlížel po okolí. Hned následující titulka jako by z alba vypadla Velvet Revolver, ANGRY ANGRY zase dokazuje, že hardrockového veterána neminul ani punk. SHIBUYA BOP si pohrává s orientálními motivy, což pro ozvláštnění občas dělají všichni, většinu prostoru ale zabírají nepříliš nápadité klávesové hrátky. Do jisté míry v zeppelinském duchu se nese DAPHNE s valivým spodkem, dojde i na tradicionál. Prostě všehochuť. Jedním z mála opravdu zajímavých kousků je pro mě balada ICE FISHING AT NIGHT, křehká jak ledová kra, a stejně tak mrazivě ostrá, věnujete-li pozornost textu. Polovina skladeb jsou instrumentálky. Většinu nástrojů na albu si John Paul nahrál sám, což je sice úctyhodný, na druhou stranu ale ani nikterak jedinečný počin. Dominance baskytary je pochopitelná, u muzikanta jeho kalibru mě ale přece jen udivuje menší tvůrčí využití kláves.

Sečteno a podtrženo: The Thunderthief je určitě poslouchatelnější než Zooma. Je ucelenější a zároveň stylově pestřejší, což ale samo o sobě ještě nezavdává důvod k přehnanému nadšení – není to jako když Beatles natočili své Bílé dvojalbum: Jones sice ukázal, že se taky umí inspirovat jinde, na rozdíl od nich ale skladbám nedokázal vtisknout punc osobitosti. Zkrátka to nejlepší, co v něm je, John Paul celoživotně odevzdává ve prospěch jiných. I tím si však přinejmenším v jedné kapele zajistil nesmrtelnost.