Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 18.09.2017

K mému překvapení vydal projekt Maiden uniteD v roce 2015 další, již třetí desku. Po pravdě řečeno, obával jsem se stagnace či recyklace podobných postupů či aranžmá, konec konců možnosti kmenových muzikantů tohoto projektu a předlohou nejsou neomezené. Nebyl jsem si také jist, zda bude zachována ta komorní nálada, jaká vyzařovala z první desky, kde byly aranže dotaženy do těch nejmenších detailů.

Nicméně koncertně jsou Maiden uniteD žádaným zpestřením různých festivalů, kde si s nimi rádo střihne nějakou klasiku od Iron Maiden mnoho věhlasných interpretů. Nejinak je tomu i na této desce, která je doslova prošpikována hostujícími hudebníky, což však může posluchači trochu ubrat na koncentraci. Repertoár je však třeba obměňovat, tak byly secvičeny další kousky. Tentokrát byly nejvíce semlety songy z debutního alba Mejdnů, které byly doplněny několika jednohubkami z dalších alb.

Bohužel musím po mnoha posleších potvrdit mé některé obavy, o kterých jsem se zmínil výše. Nebyly však naplněny zcela, naštěstí tu jsou skladby, které album drží nad pomyslnou vodní hladinou. Vezmu to trochu neobvykle od těch pro mě nejméně povedených štychů.

Až obyčejně na mě působí oba příspěvky bývalých frontmanů Železné Panny – Futureal i Prowler. Bayley i DiAnno tu podali svůj obvyklý standardní výkon, o nějakém větším překvapení se nedá hovořit. Songy zní pomalu jako originál, jen jsou ostré kytary nahrazeny těmi akustickými. Prowler dokonce zazněl v citlivější úpravě na předchozí desce. To DiAnno nechtěl zapět nějakou méně typickou odrhovačku? Dále je tu zařazena skladba Still Life, která již zazněla na prvním albu – je znát že byla jen malinko přemíchána a obohacena o houslový part Marcely Bovio. Důvod pro zařazení této skladby mi také uniká. První dvojice skladeb Strange World a Charlotte the Harlot není špatná, jen tam jsou zakomponovány moc výrazné rockové bicí, díky nimž mají nahrávky sice drive, ale ten protiklad hřmotného originálu a křehké coververze se trochu vytratil.

Tak - teď to pomalu vypadá, že jsem strhal skoro celou desku, ale není tomu tak. Zbývá čtveřice malých klenotů, kvůli kterým stojí za to desku slyšet. Je to komorní, až intimní (!) Killers zapěná Damianem Wilsonem, vyloženě pohodová, progrockovým aroma navoněná Aces High, zde přednesená zpěvákem Ayeron Wudstikem, kterému zdatně sekunduje Marcela Bovio ze Stream of Passion. Velmi mě potěšila rozverná, skoro až country rocková singlovka Burning Ambition, kterou si střihnul Huub van Loon z Dearworld. Pomyslným vrcholem alba se však stává emotivní Remember Tomorrow, opět plně v režii Damiana Wilsona, při které až mrazí – dokonalá souhra piana, perkusí, hammondek a akustických kytar ve skvěle upravené klasické skladbě od I. M.