Reakce na recenzi:

horyna - @ 02.11.2017

LED ZEPPELIN JSOU MRTVÍ, AŤ ŽIJÍ BLACK COUNTRY COMMUNION !!!

Nerad čtu recenze na produkt, který jsem ještě neslyšel. Raději si vytvořím prvotní obrázek sám a až poté si přelousknu co na to říkají ostatní. Zde jsem ovšem aplikoval metodu opačnou. Deska mi trčela v předobjednávkách už nějakou dobu a paní zvědavost v tomto případě zasáhla naplno. Že svůj nový produkt blahořečí kapela sama i vydávající firma je zcela běžné a má to své pochopitelné důvody. Mnohem zajímavější a podstatnější je názor skutečného fanouška. Ne toho jež poslouchá jiný hudební styl a nahrávku setře jako nezajímavou. Ale toho, kdo podobou muzikou skutečně žije, kapelu zná a její nahrávky mu kolují v krvi. Potom lze nad jeho názorem polemizovat a možná se s ním i ztotožnit.

Na nové BCC jsem přečetl už několik vysoce pozitivních reakcí, které desku doslova vynášeli do oblak. Zděvadost byla o to větší poté, co jsem si jejich předešlé nahrávky s potěšením nedávno připomenul. Už po prvním poslechu jsem musel konstatovat, že fanouškovská základna kapely, jež desku slyšela a hodnotila přede mnou nelhala. Mohu konstatovat, že stejně jako oni i já z jejího obsahu dodnes nevycházím z údivu. Proto to lacině výstižné konstatování na žačátku. BCC jsou monstrem, které po třech vynikajících studiových pracech a pětileté odmlce povstalo z popela, aby ze svých útrob vyhryzlo další krásně vybroušený diamant.


Startovní pole position obsazuje píseň Collide. Není to typ skladby, která by z vás strhala ošacení i se zbytky odrolené kůže, ale v úvodu alba funguje přímo báječně. Taková klasická BCC rockovice, drtící vaše já pěkně na prach. Ovšem všeho do času. Už při skladbě číslo dva nazvané Over My Head se vyloupne genius loci příznačný pro hudbu BCC. Šlapavý, jednoduše geniální Bonamassův riff s údernou Bonhamovou prací plně splňuje to, co člověk od hard rockové mašiny takovéto velikosti očekává. Voňavé kouzlo propůjčuje skladbě šarmantní vokální technika páně Hughese, stejně jako jeho ladné zhoupnutí do výšek v refrénu. Vzpomínku na folkové kouzlení III-ky Led Zeppelin a skladeb typu The Battle of Evermore vyvolává třetí věc zpívaná samotným Bonamassou nazvaná The Last Song for My Resting Place. V jejím průběhu nám do sluchovodů vstupují vkusně vtransformované houslové melodie a před zrakem se zhmotňuje melancholický obraz nazelenalých dálav skotské vrchoviny. Velký příval energie do nás pustí čtvrtá Sway. Ta se omotává okolo parádního démonického Joeova riffu ve zdatné sekundaci Glennova vokálu a své řeknou i nevšední Derekovi klávesy. Skladba č. 5. The Cove a další zpomalení. Pěkně se nám to na desce střídá. Hughes ukazuje proč platí i ve vysokém věku za špičkového zpěváka. Všichni Gillanové, Covedalové a další mu můžou jen tiše závidět. Po všech drogových eskapádách kterými si v osmdesátých letech prošel je obdivuhodné, jaké místo na vokální mapě světa stále zaujímá.

Do rozboru strany B se pouštět už nebudu, bylo by to zbytečné nošení dříví do lesa. Je stejně vitální, nápaditá a možná ještě namachrovanější než sestřička áčko. Písně doznávají na malebnější melodice a více prostoru dostává Derekova klaviatura.

Přidám ještě poslední zmínku o Joe Bonamassovi. Ten v relativně mladém věku patří do kategorie kytaristů- profesorů, u nichž je výsadou dovednost, ladně proplouvat mezi různými stylovými zákrutami. Joe tu opouští blues a naplno se noří do tvrdého hard rocku.



Bilance dosavadních nahrávek BCC:
První desku této kapely mám moc rád. Uvedla mě do světa jejich hudby a čtveřice významných hudebních induividualit si mě okamžitě naklonila na svou stranu.
Dvojku mám možná ještě radši. Obsahuje parádní a velice procítěné pomalé písně.
A trojka leží zase o malinko jinde, je hodně energická a jde vám po krku.
Těžko teď spekulovat, jestli všechny tyto vysokonávykovky čtyřka svým umem "přečůrá". Čas rozhodne, ale věřím, že jednou bude jméno této kapely skloňovano jen s o malinko menší úctou než pojem uvedený na začátku této recenze.

Pro mne už teď přinejmenším rocková nahrávka letošního ro(c)ku.