Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 06.12.2017

Belgičtí Irish Coffe si ale dali na čas !

33 let trvalo, než se posluchači dočkali druhé kolekce písní s opět bezejmenným názvem.

Z původní sestavy se zapojil zpěvák a kytarista William Souffreau, bubeník Hugo Verhoye a starý známý Luc De Clus,bývalý člen kapely, který s Irish Coffe hrál v období roku 1973-4. Nováčky v týmu se stali o generaci mladší klávesák Stany Van Veer a basman Cranky Cooreman.

K vydání této desky hudebníky dohnal fakt, že první album, které se stalo za ta desetiletí skutečnou legendou, bylo stále žádané a jakákoliv legální či nelegální reedice byla vždy brzy rozprodána.

Hudebníci našli v šuplíku nepoužité a výborné čtyři songy ze sedmdesátých let (na albu v pořadí 1-4) a dopsali další 4 nové songy (5-8), které vcelku zapadly k starým kouskům a doplnili ji vlastní cover verzí písně I´m Lost z debutního alba.

A jak to dopadlo ? První čtyři písně jsou skutečně hard rockovou klasikou ve stylu Deep Purple tak přibližně v období Perfect Stranglers. Pátá až osmá skladba, je více stylu elektrického blues okořeněného tvrdým rockem.

Závěrečný akusticky přepracovaný hit z první desky nezní zle, ale oproti originálu poněkud mdle.

Tato deska není vůbec špatná, dá se ohodnotit klidně pětkou, čtyřkou nebo trojkou podle toho, jakou váhu kdo přikládá původnosti a novátorství. Staré pardály určitě potěší. Skladby jsou zahrané poctivě s přehledem starých hard bluesmanů a od srdíčka. Tak svěže jako original však již nezní.

https://www.youtube.com/watch?v=nzSYzzpjjpQ