Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 13.02.2019

Produkci projektu Karfagen jsem neznal, po jakémsi oslavném článku na progovém serveru se dostavila chuť na seznámení s jeho tvorbou. Občas není vůbec špatné trochu si rozšířit obzory a mezi staré oblíbené (nepočítaje klasiky žánru) a osobně velmi ceněné IQ, Kaipu, Landmarq či Änglagård zařadit další osobní favority. Nejprve jsem si lehce sehnal pár informací o autorovi muziky Karfagen. Tím není nikdo jiný než ukrajinský Antony Kalugin - skladatel, zpěvák, klávesista a podle všeho těžký hudební workoholik. Nejenže od roku 1994 natočil deset alb pod hlavičkou Karfagen, navíc působí a skládá pro další své projekty Hoggwash, Sunchild a AKKO. Dle dostupných (avšak neověřených) zdrojů v letech 2003 – 2005 rovněž vydal na čtyřicet alb s relaxační muzikou. Pořádá i různé prog tribute koncerty vždy zaměřené na vybranou prog legendu.

Po pravdě řečeno: tato snaha umělců za každou cenu chrlit obrovské množství muziky mi většinou v konečném součtu přijde kontraproduktivní. Zlehka jsem projel ukázky na youtube z dřívější tvorby, shlédl nějaké koncertních videí a přibrzdil u posledních tří studiových alb - konkrétně u desky Spektra, jež má v součtu lehce přes hodinku a obsahuje šestnáct písní. Při různých příležitostech jsem ji přehrával a čekal, jak na mě v konečném součtu zapůsobí. Nakonec musím přiznat, že jsme spolu se Spektrou k sobě poctivě hledali cestu, ale pro tentokrát to prostě nevyšlo. Znáte to, pokud uvedu příměr z jiné oblasti: kámoši říkali, jak je dobrá a zábavná, a jen co s ní jdete na rande vy, zábava vázne a o nějakou větší intimnost se raději ani nepokoušíte. Když po čase odezní splín, je třeba projít terapií a pojmenovat příčiny neúspěchu, o což se nyní v rámci recenze pokusím.

Hlavním problémem většiny skladeb je syntetičnost zvuku. Svou barvou mi připomíná ty zástupy relaxačních CD, na kterých slyšíte šumění moře, do něhož se postupem času zapojí syntezátorová linka s jednoduchou melodií doplněná tu a tam akustickou kytarou či flétnou. Nyní jsem (bez toho zvuku moře) v podstatě a trochu zkratkovitě popsal základ tvorby Karfagen na tomto albu. Antony Kalugin postupuje stejně: na syntezátory nahraje základ skladby, spojí jej s rytmikou (ač jsou v bookletu uvedeni dva bubeníci, zvuk mi připomíná bicí automat) a do skladby vždy vloží určitou mezihru, aby dostala určitý nádech zdání progresivity. Ve studiu tu a tam přidá "živý" hudební nástroj jako housle, tahací harmoniku či hoboj, které má za úkol rozbíjet určitý elektronický chlad, což se však moc nedaří.

Záchranou celého alba je dle mého vynikající elektrická kytara ukrajinského kytarového mága Maxe Velychka. Je to jeho druhý zářez s Karfagen, poprvé v kapele hostoval na předchozí desce z roku 2015. Do základů většiny skladeb dohrál (vedle dvou akustických Homonymous I a II) své kytarové party a je to velké oživení. Sóly velmi šetří (těmi se prezentuje spíše Kalugin na klávesy), ale když už se projeví (Celebration), je co poslouchat. Zde svým pojetím hry připomíná Roineho Stolta. Malá odbočka: Pro příznivce kytarových mágů typu Vaie či Satrianiho doporučuji Velychkovo CD Inside The Sound – The Wizard Projekt 2017. Velmi inspirativní prog rock/metalová jízda. Max je veliký talent! Ale abych se vrátil ke Karfagen. Zde jsou samozřejmě jeho party pouze součástí celku a nijak nevyčnívají. Nejvíce se mi líbily skladby Terra Incognita a Poseidon, ty se nejvíce blíží mé představě o kvalitním prog rockovém materiálu.

Závěrem: Jsem rád, že jsem Karfagen zastihl již s hostujícím kytaristou Maxem Velychkem, který kvalitativně tento projekt posunul do poslouchatelnější podoby. Jak velkým přínosem je, lze dohledat na youtube, kde prezentuje starší skladby, které s jeho vkladem zní mnohem dospěleji. Jinak celkově na mě působí album Spektra jako relaxační melodický rock s příchutí progresivních postupů, celkově však na mnoha místech příliš syntetický a méně nápaditý. Oceňuji desku dvěma body, abych měl určitý manévrovací prostor pro hodnocení následujících alb.