Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 16.02.2019

Karfagen vydávají nahrávky v poměrně svižném tempu - poslední dobou je do diskografie kapely připsána novinka každým rokem. Takže ani ten v kalendáři označený jako 2017 nebyl výjimkou. Vrchní "komandyr" oddílu Antony Kalugin v tomto případě dokonce vymyslel neobvyklý koncept – dílo s názvem Messages from Afar First Contact bylo rozděleno na dvě části. Tu první třímám ve svých rukou, druhá část byla vydána skupinou Sunchild o rok později. Podivné až neuvěřitelné se to zdálo jen chvilku a to do okamžiku, než jsem si uvědomil, že spolek Dítě Slunce je jen jedno z dalších hudebních "alter eg" Antonyho.

Tato první část mě příjemně překvapila. Od nahrávky Spektra (na které vládly nepříliš chutné a synteticky znějící rejstříky z banky zvuků syntezátoru s méně nápaditě vrstvenými samply ostatních nástrojů) došlo k pozitivnímu vývoji. Nahrávka Messages... zní přirozeněji a celistvěji, jako společná práce skutečné kapely. Kytara hostujícího Maxe Velychka se jakoby organicky rozpustila v pečlivě sestavených aranžích jednotlivých skladeb. Nemá již většinou tak rockový a průrazně kovový zvuk jako na předchozí desce, její tóny jsou měkčí a pro melodického progera přijatelnější. Plusem je i angažování saxofonisty Michaila Sidorenka, který do klávesových ploch a celkového projevu kapely vnesl se svým nástrojem teplo a život. I zvuky, které se linou z kláves šéfa kapely Antonyho Kalugina zní z velké části profesionálněji a mnohem poslouchatelněji než dříve. Občas použije i rejstřík zvuků klasického piána, což je rovněž pozitivem.

Všech deset skladeb (kromě první a poslední) je ryze instrumentální záležitostí ve stylu neo progu z počátku devadesátých let, kde kapely navazovaly na své vzory ze sedmdesátek, neměly však ještě tolik technických možností a finančních prostředků ke "kouzlení" se zvukem. První First Contact připomene vzdáleně sametovými hlasy, textem a zasněnou atmosférou produkci Kaipy, ostatní skladby mi připadají jako kombinace neoprogu s jazzovými prvky (například Curious Talk, Foreign Land nebo Constant Flow). Tu a tam vykouknou v barvě kytary Pink Floyd, někde v klávesách Camel. Výše jmenované skladby považuji za ty nejlepší na albu, za úplně nejlepší pak výše zmíněnou Foreign Land zejména kvůli mistrně budovanému emotivním kytarovému sólu. V rockové a poměrně živé Volcano Rabbit, která hodně stojí na kytaře, tu Max přichystal (jistě nechtěnou) upomínku na riffy Iron Maiden - některé party jsou si hodně podobné, ovšem samozřejmě v prog obalu. Poněkud nudněji a až příliš ospale na mě působí Riding on the Rainbow a Golden Fields, rovněž tak kratinké intermezzo na klavír Faces in the Clouds a Vale of Dreams. Při bližším ohledání a porovnání s předchozími deskami je tu znát určitá recyklace nápadů i postupů.

Závěrem shrnuji: oproti předchozí nahrávce Spektra mohu s potěšením konstatovat, že došlo k mnoha změnám k lepšímu. Deska je barevnější, vítám inspiraci u jiných žánrů – jazz rocku, nebo chcete-li fusion. I po zvukové stránce je znát zlepšení (i když nezávislý producent a šikovný odborník na závěrečný mastering by se hodil). Příznivce (nejen) pomalejšího, melodického prog rocku staršího střihu má šanci tato nahrávka oslovit.