Reakce na recenzi:

horyna - @ 08.02.2018

Polsko versus Holandsko, co mají tyto dvě země společného?
Ptáte se proč zrovna touto polemikou začínám recenzi u kapely Leap Day?
Ne, nejde o žádný souboj, vše je myšleno čistě teoreticky a samozřejmě z pohledu hudebního.
Co že to má tedy polská prog scéna společného s tou holandskou?
Dvě podstatné věci:
Za prvé je to docela rapidní nárust kvalitních progresivních uskupení v posledních deseti, patnácti letech. A za druhé společný, silně vyvinutý smysl pro melodiku, na němž hudební rockové spolky z obou jmenovaných zemí staví svůj potenciál a budují výrazné Know-how.
Tyto neoddělitelné znaky jejich tvorby tvoří určitou spojovací linii, která je jednotícím prvkem v kompletlní tvorbě a muzice s podobnými činiteli.
Jak známo melodie je tím prvotním faktorem tvořícím osu písně a zároveň vytvářející její podmanivé vnitřní aroma, které když nepostrádá určitou kvalitu, dokáže činit posluchače při soustředěném vstřebávání dostatečně šťastným.


V roce 2009 byla z holandských luhů a hájů vypuštěna další zajímavá neoprogresivní vlaštovka slyšící na jméno Leap Day. V tomto případě se jedná o hvězdný tým kopající za spoustu holandských převážně artrockově zaměřených kapel (namátkou Flamborough Head, King Eider), jejichž členové se tentokát sešli pod šťastnou hvězdou mírně symfonického, na propracované melodie bohatého hudebního dědictví. A přesto, že nejde o vyloženě revoluční, či nijak zvlášť stylotvorný projekt/počin, chválou v jeho připadě šetřit není na místě.

Třeba už jen proto, že v tomto spolku působí dvojice klávesových hráčů (možná i po vzoru italských Banco... ), kde každý z nich vytváří zcela specifickou paletu odstínů a barev, které otvírají v písních Leap Day dvířka, za nimiž se nalézá arzenál pocitů a nálad pestrých jako pávův kabátec.

Dlouhé, většinou osmiminutové songy plné krásných melodických ploch vytvářených klávesovým dvouspřežím a kytarovým štětcem, promítají do posluchačovi fantasie nádherné scenérie, podobné jejich holadským prapředkům, kteří místo hudebních nástrojů drželi v rukou štetce a palety. Muzika naplněna decentními dynamickými přechody a intenzivní hráčkou ekvilibristikou, má podobu ohromné barevné tapiserie visící přímo před vašimi zraky.

Možná vám chvili potrvá než plně akceptujete trochu zvláštní a ne přehnaně výrazově silný, či pateticky vzpupný vokál Jose Hartevelda, který je pro podobnou muziku často neodmyslitelný a někdy i bohužel nezdravě afektovaný. Ale jeho slušná dávka zasněnosti a racionality zároveň, které v míře zcela optimální v písních tohoto alba dávkuje, je přesně tím potřebným soukolím, aby tahle holandská kára dokázala šlapat v solidně progresivních obrátkách.


Awaking the Muse se tedy rovná výbornému albu s výborným zvukem a ještě lepšími individuálními hudebními výkony, které pod společnou sjednocenou vlajkou vyplaví sedmičku vysoce návykových a přitažlivých neoprogresivních hymnusů.
Naprostá povinnost pro srdcaře mající ve své sbírce na opečovávaných místech alba kapel jako jsou Shadow Gallery, Clepsydra, Pendragon, Believe, Knight Area, či IQ.