Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 05.09.2020

Před nedávnem rozšířil mou sbírku i legendární debut dnes už tulipánové neoprogové jistoty. Čistá, průzračná muzička, ohlížející se do Polska, německým sousedům, a určitě i takovým Pendragon, Jadis nebo Areně. Z přihrádky lze vytáhnout i krajánky Silhouette.

Už When Leaves Fall přináší exkluzívní pozvánku mezi masívní sloupy polského a britského progu. Mocné nolanovské klávesové erupce v rukou bratří Engelenburgů, střídají jejich jímavější malby. Jako jeden muž se přidává Mulderova elektrika a Roozenovy pobídky zpoza baterie. K nebesům sahá už dvojka What Would You Do. Je to myslím i proto, že Harteveld tu hlasem hladí, ale netlačí tolik na pilu, je civilnější, aniž ztrácí na osobitosti. Jinak hudební krasavice ve svůdných křivkách. V menu králů pokračuje i další démant, Secret Gardener. Mistrně zapasované melancholické střípky kytar a kláves, arenovsko-rotheryovská sóla a atmosférické terapie. Poutavý text odráží názor Leap Day - na konci tunelu je vždy světlo. Spurtující rockovice, to je Shop Window Dummies. A vracíme se do dávných časů vokálních harmonií Něžného obra, či jejich moderních ctitelů - Spock´s Beard. Hladivá barrettovská kytara zůstala, ale je žehlena žhavými varhanními orgiemi. Klavírní uspávanka Eyes Wide Open s lehkými kytarovými omalovánkami a slapovým řáděním Petera Stela. I ona projde řadou změn nálad, aby spočinula ve velebném klidu. Sandgrains - již důvěrně známé ´morseovské´ nálety, a dva hráči umožnily sound varhan působivě navrstvit. Do ruda žhne kytara mr. Muldera, celý sextet se tu rozběhl v pozoruhodné vícehlasé alchymii. Závěr, téměř desetiminutová klapkově dominantní Little Green Men se zase klaní zlaté éře artrocku, ale snaží se obstát i jako neoprogový moučník . Ale nějak si nemůžu pomoci, postrádám tam nějakou strhující melodii a mocné teatrální doznívání a ozvěny jak jsem u artrockových finále zvyklý u mistrů jako TFK, Spocck´s Beard, Ark, Transatlantic, neb starých alb divadelnických.

Docela dlouho mi kolekce o slabé hodince zalézala do šedé kůry mozkové. Protože jsem sladěn s jemnějšími progovými partičkami , nakonec se mě hudba přec otevřela a vyplula. Jedinou výtkou jsou snad časté Harteveldovy afektované pokusy o meineovské polohy, ale naštěstí se nejedná o výraznější prostor na albu. 4/5.