Reakce na recenzi:

horyna - @ 06.09.2019

Kluci z kapely Silhouette jsou má jednička mezi neo-progresivními uskupeními pocházejícími z Holandska. Jen v těsném závěsu se drží další hudební parta oplývající nezkrotnou melodikou, guitar sólíčky z kategorie nadpozemských, velkými refrény i subtilními nápěvy. Jejich časově náročné skladby čechrají robustní klávesové přelivy i kaskády kytarových vyhrávek naroubovaných na přesně šlapající rytmickou sekci.

První deska Awaking thé Muse se pro mne stala jejich nepřekonatelnou a v celosvětovém měřítku plně konkurenčně srovnatelnou s těmi nejlepšími soubory z podobné stylové líhně. Dvojku Skylge's Lair jsem pořizoval letos na jaře. Uzrávat musela dlouho a jednu z nezapomenutelných myšlenek s ní spojenou budu mít asi navždy navázanou na určitý den a místo z dovolenkového výšlapu. Myslím že až propojení oné muziky a matičky země, lépe řečeno naší přírody, ve mně dokázalo naplno probudit zájem právě o tuto lp pľatňu. Spousty na první pohledy ukrytých myšlenek, hudebních ornamentů, aranžérských vychytávek a v dalších plánech i zapamatovatelných melodií vytrysklo na povrch v celé své síle a nahotě. A právě v té chvíli jsem si uvědomil, že mám ve sbírce další parádní fošnu a poklad, který dovedu plně docenit až teď.

Zpěvák Jos Harteveld má zvláštně položený hlas. Není typickým výškařem, nebo patetickým prog pěvcem dle mustru svých kolegů. Jeho sytý a barevně nezařaditelný vokál/projev působí uhrančivě i křehce dětinsky zároveň. Osobně jsem si musel chvíli zvykat, ale ta osobitost má něco do sebe. Dvojice klávesistů v jedné kapele nebývá častým jevem. V případě Leap Day to vnímám jako určitou originalitu a vzájemné doplňování se a podpora dua Derk Evert Waalkens / Gert van Engelenburg přináší v repertoáru skupiny jistě své ovoce. Ale nenechte se mýlit, že by snad kvůli silné klávesové štěně nějak zanikl nástroj zvaný kytara. To ani náhodou, jelikož její držitel Eddie Mulder předvádí celé kaskády vyhrávek, sól a melodií s tímto nástrojem spojených. Zvláštní obrazový výjev majáku skrytého ve skalách má své kouzlo a jistě i účel. Zvuk je jako křišťál, čistý i čitelný zároveň.

Leap Day jsou dle mého tak trochu ukrytým a nedoceněným progresivním zbožím z kraje, který dal světu desítky zručných malířů-krajinářů, nad jejichž mistrovskými romantickými plátny dokáže milovník umění ustrnout v několikaminutovém němém úžasu. Netvrdím, že muzika Leap Day vyvolává v jedinci podobně silné pocity, ale i v tomto případě jde o umění, jen na zcela odlišné bázi.