Reakce na recenzi:

Titan - @ 20.03.2018

Francouzská kapela Ange tu na progboardu chyběla. Respektive ona tu byla, ale někdo jí omylem smazal. Proto jsem se rozhodl ji přidat znovu.

Mám velkou slabost pro ten jejich zvuk varhan v jejich raném období, tj. s původní sestavou. Ta fungovala až do roku 1978, což je 6 alb. Poté bylo mnoho změn v obsazení, přičemž frontman Christian Décamps nikde nechyběl. Od roku 1999 hraje na klávesy jeho syn Tristan. Jejich novější éru musím také prozkoumat. Slyšel jsem nějaké ukázky na youtube a vypadá to dobře. Zní to trochu už jinak, ale líbí se mi to.

Teď tedy k jejich povedenému debutu.

Biafra 80 Intro - začíná mohutné dunění varhan, přes ně se přidávají další. Je to takový instrumentální úvodní otvírák.

Tels Quels - S touhle skladbou jsem měl trochu problémy, opakující se úvodní motiv stále dokola. Asi dle mého názoru nejslabší skladba na albu, ale neříkám, že by byla vyloženě špatná. Pak je ale zase příjemné jak se to zpomalí a zpěvák si jen pohrává s varhany. Vše se pak uklidní. Poté vše začne opět na novo, bláznivě opakující se motiv. Je tam i refrén, kdy to přidává na gradaci. V druhé polovině se i přidá kytarové sólo.

Dignite - začíná to jako při nějakém pochodu, jemné bicí a varhany. Postupně to nabírá na gradaci. Po necelých dvou minutách se vše zpomalí a jen si plují varhany s tím úžasným zvukem. Do toho se přidá zpěv, při pomalejším rytmu se přidávají i bicí. Před čtvrtou minutou se rozjede klávesové sólo, zatímco v pozadí stále duní, burácí varhany. Ten jejich hutný sound mám moc rád. Po pěti a půl minutách se vše zastaví, ozve se pouze klavír. Za chvíli se přidá flétna a v krásné pohádkové melodii s klavírem vytváří mráz po zádech. Postupně se přidají i bicí a v pozadí i varhany. Kolem osmé minuty se i rozjede kytarové sólo, které rozhodně nezkazí celkový dojem. Ovšem v závěru hrají prim opět varhany, duní si ve svém stylu, dovedou skladbu až do konce.

Le Soir du Diable - příjemná oddechovka, vedena akustickou kytarou. Tajemným, smutným zpěvem doprovází zpěvák tuto baladu. Občas se tu a tam ozvou varhany jemnými, nenápadnými tóny. Vše je doprovázeno ručními bubny.

Caricatures - Stejnojmenná skladba jako album. Dle mého vrchol celého alba. V úvodu je zpěvákův proslov, kterému vůbec nerozumím. Občas křičí, občas mluví klidněji, zní to jako Jim Morisson z Doors. Netrpělivě tedy čekám až začne hudba. Po minutě a půl přestane proslov a začínají poletovat kolem varhany, jakoby jemně naznačovaly, že už to začíná. Přidají se bicí, hutný zvuk varhan zesiluje, přidávají se varhany další. V čase tří minut začne opravdová euforie, geniálně a hravě začnou varhany kňourat v příjemných tónech, jako kdybych se vznášel. Mám z toho obrovskou husinu. Poté pokračuje dále instrumentální orgie. Varhany, bicí, klávesy, vše se předhání. Po pěti minutách to zní jako další pochod, kdy se čeká na útok nepřátelské kavalerie. Po sedmé minutě se to rozjede v bláznivý kolotoč, kdy to zní jako Balletto Di Bronzo - Ys. Pak se přidá i kytara a zní to i trochu jazzově. Zakuňkají i varhany, které zní jako ze 60.let z filmu. Po osm a půl minutách začne klavírní motiv, kdy se ozývá akorát basa, postupně se ale začínají nabalovat bicí. Na to se geniálně přidají varhany, zase ten jejich úžasný zvuk. Před desátou minutou se poprvé ozve zpěv, což je vcelku ojedinělé u skoro čtrnácti minuté skladby. Po jedenácté minutě opět plují varhany jak oblaka, navazuje na ně zpěvák, opět svým teatrálním projevem podbarvuje atmosféru skladby.

Biafra 80 Final - opět instrumentální jako úvodní, tentokrát uzavírá celé album. Můžeme slyšet všemožné zvuky, experimentálními tóny, jako kdyby kapela ladila. Ke konci se rozjedou bicí a mlátí hlava nehlava.