Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 29.05.2018

Neberte prosím tuto recenzi jako fundovaný komentář dlouholetého znalce, který bedlivě sleduje tvorbu těchto Amíků a neustále porovnává jejich jednotlivé desky mezi sebou. Opak je pravdou. Kapelu jsem bral za ta léta na vědomí, aktuálně vycházející CD jsem si vždy poslechl, ale dlouho jsem nemohl překonat onu pověstnou hranici, za kterou se člověk stane jejich fandou a bedlivě očekává každou novinku z jejich tábora.

Situace se však pomalu začala měnit před několika lety, kdy Spock´s Beard prošli upgrade sestavy na verzi 3.0. Tím míním období, kdy odešel zpívající bicmen Nick D’Virgilio a za mikrofon a ke kytaře byl instalován třetí zpěvák v pořadí - Ted Leonard, který mne již velmi zaujal svým výkonem v mnou na těchto stránkách recenzovaných progrockových Affector. A právě od alba Brief Nocturnes And Dreamless Sleep z roku 2013 jsem se stal plně kompatibilní s jejich tvorbou.

Novinka Noise Floor, která byla oficiálně vydána před čtyřmi dny, se do mého vkusu trefila také. Novinkou je návrat bubeníka Nicka D’Virgilia, údajně však jen v roli hosta. Třináctá studiová nahrávka vychází ve formátu 2 CD – tedy plnohodnotný disk a jakési EP, či lépe řečeno zbývající songy, o jejichž pořadí rozhodl šéf vydávající gramofirmy.

První disk otevírá energická hitovka To Breathe Another Day – zvonivá kytara, varhany, dunivá baskytara a strhující tempo. Jako bych cítil energii starých nahrávek Rush. Výborný úvod. Vysoký standart si udržuje i pomalejší What Becomes Of Me s výrazným a typickým zvukem basy Rickenbacker, kterou lze zaslechnou i v dalších skladbách.

Jedním z vrcholů alba je třetí Somebody’s Home. Středověká nálada v úvodu se táhne celou skladbou, výtečné melodie, chutné aranže akustických nástrojů a skvělá sóla nás neminou. Nejdelší, přes osm minut trvající Have We All Gone Crazy Yet je rovněž příjemnou záležitosti, ve druhé třetině vykukují zpoza roku Genesis :-)

Chcete-li slyšet, jak by dopadl jam Beatles s Pink Floyd, nenechte si ujít písničku So This Is Life. V následující dynamické One So Wise opět zjevuje duch Rush. Po sci-fi mezihře očekávejte rychlou jízdu po progrockové dálnici. Náročnější polohu ukazují SB ve skladbě Box Of Spiders – temnější kompozice oživuje desku se svým až math rockovým úvodem a válkou syntenzátorů. Když se přidá mellotron, jako by se zjevili Anglagard. Škoda, že takových věcí není na desce více. Mnohavrstevnatou Beginnings s emotivním refrénem deska končí.

Druhé CD nabízí čtyři bonusové songy. Zde musím popostrčit dopředu skladbu Vault a - i když o dost méně nápaditější - instrumentální kvapík Armageddon Nervous. Zbylé dvě písně bych klidně oželel.

Co říci závěrem? Spock´s Beard se stali takovou přístupnou verzí naleštěné výkladní skříně prog rockového světa. Hledající náročnější posluchač tu najde takřka vše, čeho se mu v jiných druzích a stylech rockové muziky ne vždy plnou měrou dostává. Jsou to na jednu stranu přístupné, melodické, s neuvěřitelnou bravurou zahrané songy (zde je opravdu co obdivovat) okořeněné tu a tam náročnějšími a temnějšími pasážemi, k tomu neskutečně propracované aranže, kde je znát, že se hudebníci a lidi ve studiu neskutečně „vyřádili".

Nesmíme opomenout plně dynamický zvuk, který bude jistě na vinylu v plné kvalitě, i když i na CD je mnohem lepší než u některých starších cédeček SB a u většiny současné rockové produkce. Za mě příjemná deska, ovšem žádný milník ani nahrávka roku. Tři a půl bodu zaokrouhluji směrem nahoru.