Reakce na recenzi:

horyna - @ 19.06.2018

Se žačátkem letošního léta byla milovníkům a sběratelům progresivní rockové muziky nadělena nová alba dvěma uznávanými veličinami tohoto žánru - kapelami Arena a Spock's Beard. Novinky obou vyšly takřka současně a až konec roku a rekapitulace v hlavách jejich příznivců či odpůrců ukáže, jak velký dopad měla jejich náplň na konečné pořadí žebříčků onoho roku. U mě osobně byl vítěz jasný velice rychle, a to zhruba po druhém či třetím poslechu. Zatímco britští Arena (přesto, že jsou na mém pomyslném žebříku oblíbenosti v patrech nejvyšších, sousedících až s panem velkomožným) hrubě zklamali, děti Neala Morse opět příjemně potěšily.

Svou třináctou deskou v pořadí a třetí společnou se třetím zpěvákem Tedem Leonardem SB znovu potvrdili své výsadní postavení v mezinárodní progrockové škatuli. I když ruku na srdce, letos ta káva není tak silná jako v letech 2013 a 2015. Pořád se ovšem jedná o vysoký nadstandard. Podstatný rozdíl vidím v tom, že tentokrát se klukům nepodařilo složit natolik hitový a s několika poslechy snadno identifikovatelný materiál jako v letech předešlých. Instrumentálně neuvěřitelně nabušená deska sází více na individuální výkony než na přehledné písničky v první řadě. Komplikovanost nám tak trochu vytlačuje zpěvného ducha. Spoustou pasáží se musíte postupně prokousávat, aby vám alespoň část z nich uvízla v hlavě.

Jako příklad může posloužit track číslo šest. Skvěle sejmutý zvuk posouvá do popředí Merosovu basu a Okumotovy klávesy. Těm je dán slušný manévrovací prostor a Ryo svými finesami dokáže i po tolika letech a s takovým množstvím nahrávek v zádech nacházet další vyjadřovací prostředky k tomu, aby diváka zaujal a pobavil.

Deska je rozdělena na dvě části, přičemž disk B je složen ze tří písní pomalých a jedné instrumentálky. Zpočátku vám budou připadat příliš nenápadné a bez nosných momentů, ale časem nebude tak těžké je rozklíčovat. Jak v případě Bulletproof, tak Vault stojí za to dát jim šanci. Já si je včera na půl ucha pouštěl stále dokola z mp3 při fotbalovém utkání Anglie s Tuniskem, dokud jsem jim nepřišel na kloub.

Disk A pojmenovaný Noise Floor je však takřka dokonalou lahůdkovou záležitostí. U zprvu nudně se tvářící úvodní záležitost To Breathe Another Day budete s opakovanými poslechy cítit nutkání si ji vyzpěvovat také, díky čemuž se z ní zakrátko vyklube nenápadný hitík. What’s Become of Me - to už jsou Spock's se vším všudy. Instrumentálně "namachrovaná" čtveřice, pro kterou už po několik let píší převážnou většinu materiálu lidé zvenčí, do toho buší vší silou a vytváří ten správný prog-rockový uragán. Podobně je tomu také v písních následujících, přičemž ve čtvrté Have We All Gone Crazy Yet se tlačí na pilu značky progres ještě víc. V páté So This Is Life cítím atmosférický odraz Johna Lennona, sedmá Box of Spiders je zajímavá instrumentálka z pera Ryo Okumota a poslední členitou Beginnings si nejsem schopný zapamatovat doteď.

Á propós, jsem tuze rád, že se alespoň za bubenickou stoličku vrátil Nick D’Virgilio. Jeho pestrý a hravý styl mně k této kapele seděl o krapet víc než malinko odměřená a chladná škola jeho nástupce Jimmy Keegana. Vlastně i živočišně rockové desky z období, kdy byl tento dnes už světoběžník za mikrofonem, mám od Spock´s Beard nejraději. Jenže oni mají tak silně vyrovnanou diskografii, že nalézt v jejích útrobách alba označené na prog-stupnici níže jak 4-5* je alespoň pro mne velice těžké. Bodově to dnes není za celých pět. Ale jelikož v případě kolegů Arena jsem malinko ubral, tady naopak rád přisadím. S dobrou vírou, že za měsíc či za rok se nahrávce může podařit husarský kousek a dosouká se třeba hned vedle fenomenální The Oblivion Particle.