john l - @ 16.08.2018 | #

Recenze už moc nepíšu, není tolik času a občas mě to taky vyčerpává. Někdy se ale přistihnu, že slina ještě nevyschla. Jako teď v případě nové Areny. Začal jsem psát, protože jsem si pustil svou oblíbenou desku Immortal a vzápětí dostal chuť na novinku. A taky se mi nelíbí, že ji tu horyna tak poplul. Skoro se divím, že nevsadil ještě o bod míň. Je na nás, abychom jí tu pošramocenou pověst pořádně napravili.

Jak už jsem předeslal ve svojí reakci, obě desky mi přijdou dramaturgicky podobné. Shodně obsahují šest kratších skladeb a jednu dlouhou na konci. Double Vision se období Immortal nikdy vyrovnat nemůže a to z jednoho prostého důvodu. Paul Manzi není a nikdy nebude Rob Sowden. Rob byl král, něco jako Mercury nebo Plant. Ohromně silný zpěvák s velkým charismatem, který dodával skladbám Areny něco nadpozemského. O dva kroky předběhl v cíli i Paula Wrightsona (a že to byl nějaký kabrňák) a Paula udělá o několik délek. Ale nechápejte mě špatně, Paul zpívá také přesně a charakterově. Jenom nemá fluidoidní dar vtáhnout vás tolik do děje jako Rob.

Začátek prostřednictvím Zhivago Wolf není zlý, spíš stereotypní. Klasická Arena s pěknými Mitchellovými vyhrávkami a hororovou atmosférou dosazenou Nolanem. Ovšem další skladby jsou parádní. The Mirror Lies je stejně úžasná jako Waiting For The Flood z Immortal. Křehká akusticky navoněná pomněnka, ve které Mitchell stornuje vaše pomluvy a předvede vám, jak dobře mu to pořád hraje a myslí. Z podobného těstíčka je i Scars. Tady se trochu víc představí Manzi a sázka na atmosféru Areně vychází jak čekáte. Kytarové sólo z časů Visitora.

Zapamatovatelnou, vpravdě popovou melodii kapela vsadila do skladby Paradise Of Thieves. Pořád je to progres, jen trošku přístupnější. Manzi se omotává okolo křehkých Mitchellových akustik a Nolan celý ten příběh efektně podmalovává. Po piklfloydovské a asi nejslabší Red Eyes je tady perla Poisoned. Opět něco na způsob Friday's Dream z Immortalu. Takže naléhavá a náladově pestrá věc s hospodárným instrumentálním arzenálem. Krásně se to poslouchá. A je tu přes dvacet minut The Legend Of Elijah Shade. Taková operní, trošku patetická, trošku roztahaná a taky trošku strašidelná skladba s několika dobrými a několika slabšími pásmy.

V případě Areny se všichni pořád ohání termínem progres. Prý už to není takový prog, jako byl před patnácti lety. Ano není, ale je to v jejich případě pořád potřeba? Musí vám, nebo komu, kapela ještě něco dokazovat? Arena svá hlavní slova už dávno vyřkla a teď hraje pro potěšení a ne, aby dobývala nějaké mety. Mně nakrásno stačí, když kluci skládají příjemné písničky, které mají hlavu a patu a já mám to potěšení se s nimi seznámit a poslouchat je. Progresivní odvazy typu Contagion, kdy to v kapele kreativně vařilo a přetékalo, překonat stejně nelze. Husté atmosféry viktoriánské Anglie 19. století, jakou měli na Peppers Ghost, už taky nikdy nedocílí, tak proč nevyzkoušet úspornější metodu. Po trochu nudnějším přehmatu s Unquiet Sky chytla Arena novou mízu a své posluchače dokáže znovu přikovat k reproduktorům jako za časů Immortal.

Já vím, že to na plných pět bodíků letos není. Ale pardon, tři a méně mi přijdou troufale potupné. Takže ať se máte čemu divit, já to slyším jinak.

john l @ 17.08.2018 07:45:38 | #
Nepsal jsem to proto, abych tě namíchl. Na svou obranu chci říct, že ty, stejně jako další co tuhle desku kritizujete, nejspíš nemáte od nahrávky patřičný odstup a asi jste ji neslyšeli tak často jako já. Poslouchal jsem ji v naprostém klidu a tmě, soustředěně a s pozitivní zvědavostí.
Je tam tolik skrytých míst pod povrchem, které nemáš šanci běžně objevit. Tolik čarokrásných akustických vyhrávek na kytaru, tolik zajímavých zvuků na klávesy, specifická aranžmá celého ansámblu pro vytvoření tajemně hororové atmosféry a několik překrásných vokálních linek Paula Manziho, až mě mrazí v zádech.
Třeba jste poslouchali špatně?