Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 08.06.2018

Šesté album Spock´s Beard s názvem Snow je poslední deskou, kterou sám složil a s kapelou nahrál před svým odchodem Neal Morse. Celá koncepce této rockové opery vznikala poměrně složitě po dobu dvou let. Toto období se krylo s časem, kdy Neal vnitřně přemítal o svém osobním vztahu s Bohem. Tyto úvahy, nejistoty, ale i radost nad svou nově zvolenou duchovní cestou přenesl do jednotlivých textů na tomto albu. Nejde však o žádnou prvoplánovou náboženskou agitku, vše je zašifrováno do ne úplně zcela jasného příběhu sedmnáctiletého albína s léčitelskými schopnostmi, který odešel do New Yorku, kde pomáhal ostatním, zažíval svůj vzestup i pád, aby byl na konci spasen.

Ihned po natočení tohoto koncepčního dvojalba Neal kapelu opustil a tak nikdy nebylo živě prezentováno. Stalo se tak až po čtrnácti letech na speciálním koncertu v Tenesee v rámci Morsefestu 2016. Nebyl to však koncert ledajaký, ale materiál byl přehrán původní sestavou Spock´s Beard (ovšem i se všemi novými členy, tedy i s Tedem Leonardem a Jimmy Keeganem).

Dvojalbum Snow mě jako jediné z období se Steve Morsem velmi zaujalo svou barevností – směsí prog rocku stylu Genesis a Yes, hard rocku i kapky fusion a jazzu a ano – i popu. Překvapilo mě poměrně krátkou stopáží jednotlivých písní na celkové ploše necelých dvou hodin. Jelikož mě audio verze dost nadchla, rozhodl jsem se opatřit i blu ray verzi tohoto památného koncertu. Tento záznam je k dispozici i ve formě 2 CD, ale ochudit se o obrazovou část by v tomto případě byla velká škoda.

Čistě prog rockových koncertů jsem neviděl mnoho, ty ale z větší části byly - co se týče dění na pódiu - poněkud statické. Zde je ale úplně vše jinak. Na poměrně velké pódium v evangelickém kostele se vejdou bez problému všichni hudebníci najednou. Za muzikanty je na zdi instalováno 8 velkých projekčních pásů, které skvěle dokreslují atmosféru různými klipovými dotáčkami či různými barevnými světelnými efekty.

Na scéně jsou umístěny dvě bicí soupravy, takže jsme svědky, jak se bubeníci skladbu od skladby střídají, doplňují nebo přímo válčí ve velkém zničujícím souboji v bonusové skladbě Falling For Forever, kde Jimmy Keegan a Nick D'Virgilio buší paličkami do všeho, co jim stojí v cestě – hrají i na dřevěnou podlahu. Nicka je však za bicími škoda, je to rozený showman, který lítá od jednoho kraje pódia na druhý, hraje na španělku, částečně rapuje s kšiltovkou v songu Welcome to NYC, ale i překvapuje neuvěřitelně procítěným zpěvem třeba v Solitary Soul. Jimmy se však také nedá zahanbit a zapěje sólově ve Freak Boy. Zde mě bubeníci dokonale rozhodili mou teorii o tom, kdo z nich je lepší. :-)

I klávesák Ryo Okumoto dokáže publikum pobavit svými opičkami a akrobatickými kousky na klávesách. Sám Neal zpívá, tančí, hraje na kytaru a klávesy a je vidět, jak moc si to užívá. K sólovému zpěvu dostává prostor i Ted Leonard – například v Devil's Got My Throat, spíše se však drží v pozadí (krom několika sborů) jako doprovodný kytarista. Rovněž basák Dave Meros zpovzdálí vše kontroluje a tvrdí muziku.

Album Snow je přehráno komplet celé, dalo by se říci notu po notě, pro žádná větší sóla a experimenty tu není místo. Jako bonus je na závěr koncertu přidána skladba June z alba The Kindness of Strangers a zcela nová a VÝBORNÁ Falling For Forever z roku 2015, která vyšla jako bonus na výběru The First Twenty Years. Při přímém porovnání se studiovou předlohou dopadla live verze na výbornou, jen občas mám pocit, že ta ze studia má razantnější vyznění, ač je to ve většině případů spíše naopak.

Za mě jeden z nejlepších rockových koncertů, kde je stále divák něčím překvapován a akce střídá akci – to vše doplněno výbornými světly a nadšeným publikem, kterému nevadí ani mírně omezený pohyb kostelními lavicemi. Rozhodující je však muzika a ta je na tomto albu skutečně výborná.