Reakce na recenzi:

horyna - @ 23.05.2019

OD WILSONA K SUEDE. NEBO OD SUEDE K WILSONOVI?

Obdivuji tvorbu Stevena Wilsona. Ať už se jedná o jeho mateřskou jednotku Porcupine Tree (tu naprosto nebetyčně), projekt Blackfield, nebo tvorbu sólovou. Právě na ní se tento věrozvěst progresivních postupů dneška, stále častěji obrací směrem k popu a britské melancholické rockové hudbě, kterou tu léta prezentují například Manic Street Preachers, nebo právě Suede. A Suede i mr. Wilson dnes k sobě mají daleko blíž, než se na první pohled může zdát. Obě jednotky jdou svou tvorbou daleko pod povrch prvotní myšlenky, a své filosofické záměry přetvářejí do zdánlivě obyčejných, až jednoduchých písní, kterým ovšem uvnitř tepe vlastní, daleko složitější život.

Umění napsat melodickou píseň, která se vám v srdci usadí tak silně, že si ji toužíte po čase připomínat znovu a znovu, není vůbec jednoduché. Ne dnes, kde na stejné bázi přemýšlí tisíce podobných kapel z celého světa. Dar jednoduchosti nejde s darem líbivosti vždy spojovat. Jenže Suede, stejně jako mistr Wilson mají daleko výraznější ambice, a jejich intelekt jim nedovoluje oslovovat pouze povrchně a s prchajícím účinkem. V jejich tvorbě jde o atmosféru a především emoce. Ty staví nad běžný hudební model a rámují ho právě oněmi zapamatovatelnými a pro ucho diváka poutavými melodiemi.

Texty pro nové album Suede jsou psány z pohledu dítěte. Muzikanti se dívají na svět skrze nevinné dítko, které bude konfrontováno s nesmírnou krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním.
Brett našel inspiraci ve svém synovi a v tématech o strastech dětství. Místem děje jsou pak zanedbaná zákoutí, lokality, která neukazujete návštěvám a kterými se vůbec raději moc nechlubíte. V rozhovorech Anderson upozorňoval, že poslech The Blue Hour není moc příjemná záležitost. Tohle není bezpohlavní pop pro komerční rádia.

Suede se tedy z temného města vydali na ještě temnější předměstí a pak dál, snad až do hlubokých lesů a na vřesoviště zahalená mlhou. Hudba je velkolepá, obklopí posluchače ze všech stran. Vyvolá bázeň i ohromení, třeba jako v Chalk Circles, kde zní až chrámový sbor. Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a v nadpoloviční většině písní jej obalují bohaté smyčcové aranže - zde registrujeme výraznou českou stopu zanechanou pražskými filharmoniky. Ta se nejvýrazněji dá ilustrovat na skladbě All The Wild Places. Při poslechu téhle nádhery má jeden chuť zahřát někomu blízkému prokřehlé ruce.

The Blue Hour tedy není příjemná deska ve smyslu bezstarostnosti a sametově hladivého klidu. Od posluchače něco chce, zatáhne ho do namodralého příšeří a rozjitří rány. Přesto je přitažlivě okouzlující, viz tuze smutná milostná píseň Mistress, nebo dramaticky rostoucí Tides. Jsou tu i hity: paprsky naděje se derou skrze mraky v nebesky klenutém refrénu Life Is Golden (klip k písni se natáčel v ukrajinském městě duchů Pripjať). V Cold Hands úderný kytarový riff vystřelí posluchače až do stratosféry. Překrásná je i hitová Wastelands.

Anderson je na novince úchvatný, jedinečný, pro jeho hlas jako kdyby neexistovala žádná omezení a mantinely. Často je to on, kdo udává tón skladeb, je hlavním sochařem melodických linek, kterými skupina rozhodně nešetří. A jako ve svých nejšťastnějších časech se nespokojí jen s nimi.

Britský tisk se tehdy - v devadesátých letech nemýlil. Suede měli a dodnes mají obrovský potenciál, který znovu dokáží beze zbytku využít. V případě novinky můžeme dokonce mluvit o nejsilnějším albu skupiny, nebo alespoň stejně silném, jako byla kdysi nahrávka Dog Man Star. Chcete snad ještě lepší vizitku?