Reakce na recenzi:

jiří schwarz - @ 08.10.2024

Ať žije Irsko!

Super kytarová muzika. Zajímavá, posloucháte-li pozorně, a je příjemná, posloucháte-li jako kulisu, třeba když řídíte. Dobrý zvuk. Pro mě prima mix bytelného rocku místy s až popíkovou melodičností. Možná méně novátorské, než předchozí 2 alba. Doloresin hlas dominuje zvuku – silný, ohebný, strhující, zranitelný, místy frustrovaný, místy sebevědomý, málo - čas od času - snad i šťastný.

Hned v otvíráku Hollywood vás chytí impresivní aranž se zkresleným, naboosterovaným zvukem kytary, do kterého se začíná ozývat vokál Dolores. Ne, náš pokoj není žádná krása, žádný Hollywood. Na desce je mnoho hitů, často zněly na rockových rádiích té doby – Salvation sdílí obavy rodičů, jejichž potomci jsou na heroinu – ne není to žádná záchrana. Další hit, pomalá When You're Gone je o prázdnotě a osamění, když tu nejsi. Další, I'm Free to Decide, je o emancipaci. Dojmy ze setkání s homeless obyvatelem New Yorku, zraněným ve vietnamské válce, pro čísi politické a územní ambice, líčí jemná War Child. Stopa 6 - Forever Yellow Skies mě hodně baví. Je pěkně rychlá, založená na perfektní rytmice, s doprovodnými vyhrávkami kytary ve stylu U2. The Rebels, patří k tomu nejlepšímu na desce. Klidná verze a vypjatý refrén. Když byli mladí teenageři s černými nehty, moc nebojovali … a ptají se, jsou-li lepší jako zralejší (ano, považuju schopnost sebereflexe za velkou hodnotu). I Just Shot John Lennon – neměl chodit ven, říká jeho vrah. Je hodně rychlá, je zde snad i vliv grunge. Electric Blue – Bože, měl bys vědět, že jsem tu a že tě miluju. Klasicky vypjatá skladba v typickém hávu zvuku kapely. Dolores dominuje nad kytarami i klávesami. Další část CD se zdá být klidnější, komornější. Vzpomínky na Kurta Cobaina, J.F.K. – kde jste? Přetrváváte v nás se zpívá v I´m Still Remembering. Budeš si pamatovat mou tvář, ty šaty, rtěnku, co jsem měla, tu černou limuzínu a šampaňské, se zpívá ve valčíčkovitém Will You Remember, náladově i aranží trochu připomínající beatlesího Sgt. Peppera. Joe – komorní vzpomínka, jak jsme kráčeli v létě zlatým senem. Poslední kus původního formátu CD, reflexe války Bosně – Bosnia. Sarajevo, tak nevlídné – kdy sem napochodují svatí? (When Do The Saints Go Marching In?) zazní v textu. V jejím závěru rozpoznávám úryvek klasické ukolébavky Antona Rubinsteina).

Bonusy na vydání The Complete Sessions 1996-1997 (je jich 5) jsou celkem fajn. Je tu např. žívý duet Dolores s Pavarottim, dle mého ale nepříliš zapadající k vyznění alba – Schubertova Ave Maria, a slušně střižená, nicméně ne moc zajímavá verze hitu Fleetwood Mac Go Your Own Way. Vrchol je ale závěrečné číslo God Be With You [From the DeVil's Own], se ozývají tu názvuky irského folklóru (krásné housličky). To je nádherné, obohacuje původní CD, a je vlastně lepším, trochu temným a hodně dramatickým vrcholem, než Bosnia na nerozšířeném vydání. Na třetím albu Cranberries nedošly nápady, byť je jaksi celkově klidnější (zvláště k závěru) a vycizelovanější. Uzavřu s Cranberries a jejich závěrečnou písní rozšířeného CD – Bože buď s Tebou (Irsko), a zároveň s citací otvíráku – Irsko není Hollywood. Cranberries nadmíru věrně popisují postmoderní svět (včetně Irska) 90. let, svým vlastním, velmi autentickým, zemitým (jak Irsko samo) rockovým způsobem. Inteligentním. Uvěřitelným. Tuším, že mnoho z Vás zde je asi nemusí, já ano, jsou to pravidelnější návštěvníci mých zvukových čidel. 5* (necelých) můžu dát.