Reakce na recenzi:

horyna - @ 24.07.2019

Konečně! Konečně mám před sebou v té záplavě stařešinek také jednou novou desku. Ta pochází od kapely Lucifer´s Friend a do vínku dostala označení-černý měsíc, neboli Black Moon. Posluchač starých poměru znalý jistě už tuší, která uhodila. Ano, je to přesně TA kapela zpěváka Uriah Heep Johna Lawtona, jež v Hensleyho týmu nahradil nenahraditelného Davida Byrona. Lawton spolu s U. H. vydal tři skvostná alba (individuální názor autora), přičemž alespoň to první, tedy Firefly, snese i po čtyřiceti letech srovnání s těmi největšími výtvory Byronovské doby.

Ale tohle všechno přišlo až potom. Ptáte se po čem? Po zlatém období britsko-německé kapely Lucifer´s Friend, v jejichž čele Lawton několik let stál. Ta spolu s ním prošla neuvěřitelným stylotvorným vývojem. Z "obyčejné" syrově rockové (dřevní) party se během několika let přetransformovala v těleso výborných individualit, postupně ve svých kompozicích přehrávající energické jazz-rockové a muzikálové motivy. Do svého středu přibírala hráče na dechové nástroje, čímž svůj sound nádherně obohacovala, pročišťovala, znásobovala, a činila jej neskutečně pestrým a atraktivním.

Tento druhý (comeback) nám znovu vrací kapelu téměř ve své nesilnější sestavě, společně s kytaristou Peterem Hessleinem a basákem Dieterem Hornsem. Při pohledu na obal má být divákovi ihned jasné, že se jedná o návrat až k syrovým začátkům souboru, k legendární desce debutní. Velice podobný motiv je jen zasazen do jiného světa, do jiné atmosféry.

Temným masivním začátkem písně shodného názvu jako je jméno desky, zahajuje kapela své nové album rázně a ve velkém stylu. Pěkně čitelný zvuk každého z nástrojů, svižné tempo, hravé perkuse, výborná nevtíravá melodika s vyhrávkami a sólem na trumpetu, a zcela svébytný a jistý vokál Johna Lawtona, toť jasné poznávací znaky aktuální produkce luciferova přítele. Dvojka Passengers nechá díky zvučným hromovým klávesám, funkční kytaře a především silově vznešenému uhrančivému Lawtonovu hlasu vzpomenout na nejlepší společná léta u uriášů. Jasný to hit. Rock n roll-ovějších rozměrů nabývá třetí, značně hravá Rolling the Stone. Mezi nejzdařilejší skladby řadím čtvrtou pecku Behind the Smile, které na přitažlivosti a kouzlu přidává znepokojivé pružné napětí, zajímavé zpěvákovo frázování a jistá rytmická neučesanost. Interesantní prog stavbu má pátá Palace of Fools. Povedený je taktéž kvapík Call the Captain s parádními vyhrávkami a trochou kláves imitující dechy. Píseň zní vitálně, jako by klukům nebylo šedesát, ale okolo dvaceti. Velice zdařilá je i atmosféricky působivá nádhera Little Man, odvíjející se v pomaloučkém, zadumaném tónu a další, rytmicky rázná a přesvědčivá koncertní jistota Freedom, s houslovým sólíčkem.

Dílo Black Mooon je pro mne třetím letošním produktem dinosauřích rozměrů. Po aktuálních deskách starých harcovníku – Steva Hacketta a Covedalových Whitesnake, je právě Lawtonova parta a jejich černý měsíc dalším jasně identifikovatelným dílem podobného charakteru.
Osobně bych jako milovník desek z let 74/76 uvítal ještě četnější dechařské vlnobytí, ale co naplat, L. F. to je pro většinu fans hlavně jejich ostrý hard-rockový debut, kterému se kapela snažila letos přiblížit na dostřel.

Hold zkušení psi své řemeslo jen tak nezapomínají. Tihle postarší ďáblíci sic nepřináší nic nového, což jistě nikdo nečeká a ani nechce. Dokáží však odvést dobrou práci v segmentu jednotlivých kompozic, nápady jim nechybí a chuť zdá se rovněž ne.
Ať už chci srovnávat nebo ne, Black Moon mi v kvalitě plně koresponduje s loňským počinem U. H. Living the Dream. Taktéž za 4*.