Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 10.10.2019

Jsou to tři týdny, co se na trhu objevila nová deska anglických Kaprekars Constant. Před dvěma lety, když jsem se o nich nadšeně zmínil na Progboardu v recenzi, jednalo se ještě o neznámou kapelu o které po vydání jejich prvního alba nikdo nevěděl. Situace se do dnešních dní dramaticky změnila, neboť jejich debut Fate Outsmarts Desire prog rockový svět zcela ohromil. Nyní jsou KC respektovanou součástí ostrovní prog rockové scény a dnes, pár dní po vydání druhého alba je zaplavena síť stovkami rozličných recenzí a zpráv.

Kapela po vydání prvního CD nezahálela a krom koncertování (z něhož bylo pořízeno i Live DVD z Boerderij) pilně pracovala na novém materiálu. Desku natočila skoro ve stejném složení, jen na stoličku za bicí usedl Mark Walker (ex Caravan). V roli hosta se ve většině skladeb opět zapojil David Jackson (VDGG) a i další rocková legenda Ian Anderson (JETHRO TULL).

Album Depth of Field (Hloubka ostrosti) nabízí sedm skladeb na ploše cca 67 minut. Pln očekávání si přehrávám první píseň Rosherville. V ní s nadšením identifikuji skladatelské i aranžerské postupy, které jste si tak zamiloval na debutu a který je přímo pro tuto kapelu typický : čistý zvuk klavíru kombinovaný se symfonickými aranžemi, proložený flétnou nebo saxofonem Davida Jacksona. Opět mě příjemně mrazí při nástupu zpěvu Billa Jeffersona který je kombinován s nadpozemským projevem Dorie Jackson. Znovu se setkávám jako starý známý s poklidnými částmi skladby, které jsou proloženy těmi rychlejšími, rockověji zbarvenými. Jen na vypravěčův hlas jsem si musel počkat do třetí písně :-)

Podle tohoto receptu jsou upečeny první čtyři skladby a druhá část příběhu Rosherville.
Jediný problém jsem měl s nejdelší skladbou na albu – pomalu 24 minut trvající White Star Sunrise. Skládá se sice z více částí - z té folkově laděné s lidovými motivy, oddělenou recitací básně Ianem Andersonem a několika soft rockovými pasážemi, nicméně jako celek mi přijdou dost podobné a ne tolik výrazné a to jsem ji slyšel snad 20x. I závěrečná, titulní Depth of Field je příjemnou folkovou baladou, ale také mě neohromila. V těchto polohách mi připoměly big Big Train.

KC jsou proslulí svými poetickými texty se silnými příběhy, které čerpají ze skutečných událostí a jsou na rozdíl od mnohých jiných souborů nedílnou a velmi důležitou součástí skladeb. Největší prostor dostává příběh o Roshervillských zahradách u Londýna ve čtvrti Gravesend. Dnes naprosto zdevastované místo bylo v minulém století odpočinkovým místem a oázou klidu v továrnami zastavěném Londýně. Sem prchali lidé načerpat síly a kochat se zelení, umělou jeskyní či medvědí jámou. Stoupalo se sem po schodišti vyraženém ve skále, které je dodnes zachováno zapomenuto mezi zbytkem pásu zarostlé vegetace. Londýňané se sem dopravovali po Temži parníkem Princess Alice. Ten se bohužel v roce 1878 střetl s mnohem větší lodí a při tragické nehodě zemřelo více jak 700 lidí, převážně dětí. Právě o tom vypráví v písni Ian Anderson.

Ghost Planes vypráví o zákeřném bombardování Londýna v roce 1944 střelami V1, tak jak si to pamatují příbuzní Micka Westergaarda.

Závěrem : Kaprekars C. mi opět dokázali, že ční o dvě patra nad ostatní konkurencí. Skloubili folk rockové vlivy se symfonickým neo prog rockem do pohádkově krásné substance, která se stala pro posluchače vysoce uměleckým zážitkem. Většina písní je přístupná po několika posleších, aniž by toho dosahovala povrchní líbivostí. Kapela v přeneseném slova smyslu naplnila Kaprekarovu konstantu, neboť si vytvořila vlastní zvukové schéma a aranže, které vedou vždy ke stejně kvalitnímu výsledku. Ten vlastní budovaný styl je na první poslech odděluje od dalších stovek neo prog rockových kapel. Dávám 4,5 bodů.