horyna - @ 05.12.2019 | #

Návrat krále diamantů na rocková pódia a konečně i ke studiové činnosti, ve mně zažehnul novou chuť připomenout si desky, které mne kdysi v pradávnu jako mlaďoulinkého teenagera formovali. Pětici základních alba jeho veličenstva počínaje ještě kapku nedotaženým Fatal Portrail, přes mistrovská díla Abigail, Them, Conspiracy a konče arcidílem The Eye, jsem posledních několik dnů poslechově hltal stejně intenzivně, jako když mi bylo nějakých třináct, čtrnáct. Malinkatý rozdíl tu ale přece byl. Jednak v době u nás takřka předčasákové, byla každá informace o vašem oblíbenci vyvážena zlatem. Dnes v době internetu ví každý o každém pomalu i to, v kolik večer ulehá ke spánku a kouzelná aura rockových hvězd tím ztrácí svou podstatnou část. Druhak rovněž to, že tehdy jsem se s muzikou ať už jakéhokoliv charakteru teprve seznamoval, kdežto dnes, znám z těchto alb každou notu, každou sloku, každou vyhrávku, sólo na kytaru, přechod na bicí, zkrátka vše.

Na začátku let devadesátých, kdy jsme spolu s kámošem do tajů tvrdé muziky pronikali, si tento můj hudební bratr už nevím odkud, nejspíš z nějakého Supraphonu, či z druhé ruky, pořídil originál lp druhého alba Mercyful Fate, Don´t Break the Oath. Společně jsme jej smažili na jeho gramecu a s každou vteřinou zažívali naprosto slastné hudební okamžiky. Když pak po několika letech přišel comeback této kapely, z každé další desky jsem byl víc a víc nadšený. V devadesátých letech vydal soubor pětici vysoce vyrovnaných a kvalitních alb. První lp pojmenované In the Shadows přesně navazovalo na devět let starou desku poslední. Přineslo mohutné progresivní kompozice. Svým syrovějším vyzněním se naprosto vzdálilo "teplejšímu" klávesovému zvuku poslední sólo etapy Kinga Diamonda a svým entusiasmem v době pro rock a metal nelehké, pořádně pozvedlo heavy-metalový praporec.

Mým nejoblíbenějším dílkem M. F. se stalo hned album další, prozaicky pojmenované - Time. To přineslo daleko přehlednější a strukturou ucelenější skladby s jasnou vizí i směrem. V tomto případě se dá dokonce mluvit o nemalé hitovosti materiálu předloženého hned rok po svém předchůdci. Na bubenickém postu se objevil už v bookletu alba předešlého (tam ale ještě nehrající) avizovaný Snowy Shaw a k baskytaře se místo (před pár dny zkonaného) Timiho Hansena postavil dnes už světoběžník Sharley D´Angelo. Ústřední skladatelská trojice zde drží pohromadě a s pomocí Tima Kimsyho předkládá světu nádherně archaicky znějící dílo. Poprvé jsem tuto desku slyšel před pětadvaceti lety a dnes si na ten okamžik vzpomínám, jako kdyby to bylo včera.

Úvod desky obstarává goticky vyhlížející strašidelný kus Nightmare Be Thy Name. Ale už od druhé kytarově precizně zmáknuté Angel of Light lze snadno vytušit, že M. F. tentokrát vsadili na kratší stopáž, údernější, přístupnější a melodičtější songy, ke kterým krom písně zmiňované lze připočíst i tracky jako Witches' Dance (jeden z vrcholů desky), nabušenou heavy věc My Demon, či ultra melodickou zpěvnou pecku Lady in Black. Ty spolu s orientem vonící krasavicí The Mad Arab a pro mne nejlahodnějším subtilně-pompézním číslem Time, řadím k tomu nejlepšímu, co kdy "fejt" složili. Tato nahrávka však ve svém nitru disponuje stupňovitým pyramidovým efektem a k nejvyššímu vrcholu spěje až s poslední trojicí velmi originálně zkonstruovaných písní. Tam patří Dennerův nápaditě úchvatný kus Mirror, Shermannova progresivní vichřice The Afterlife a na místě závěrečném další z majstrštyků alba, historická freska ze starověkého Španělska Castillo del Mortes.

I nahrávky další, především pak zmiňované In the Shadows, či klenot Dead Again řadím k tomu nejlepšímu, co muže jedince zabývající se stylem heavy v hudebních análech nalézt. Time ovšem zůstane už navždy tím prvním, které si z portfolia Dánského černokněžníka dodnes pouštím nejraději.

horyna @ 05.12.2019 12:41:41 | #

Tak asi by bylo dobré, uvést na pravou míru můj vztah k této, potažmo druhé Kingově kapele, jelikož mne velmi mrzí, že v tom někteří mně blízcí kolegové hledají indicie, které s mou osobou nemají absolutně, znovu podotýkám absolutně nic společného.

Když jsem se (spolu s kamarádem) jako mladý junák (spíš pionýr:-) začal o muziku blíže zajímat, všude okolo byl pouze a jen metal. Heavy, Speed, Thrash a další "dnes uz můžu říct skoro ohavnosti "které jsem vstřebával, jelikož nebyla nabídka jiná a mladý člověk touží být za tvrďáka. Postupne jsem se těchto "ideálu" sám vzdal a přešel k naprosto rozličným formám. Muziku K. D a M. F. jsem si oblíbil ihned a jen kvůli jeji melodičnosti, precizním kytarovým vyhrávkám a nepřeslechnutelnému, extremně vysoko položeném zpěvákovu vokálu. O texty jsem se ani tehdy ani dnes, kdy se mi ta muzika stále líbí a mám ji uloženou hluboko v srdci (jelikož to ostatni se samo z 95% vytěsnilo) nezajímal a nezajímám.

Nemám problém (si) přiznat, ze Diamond je počmáraný šašek, exhibicionista, blázen maskovaný svým makeupem, výstřední individualita na podiu, doma pak spíše normální až plachý jedince, jako ostatní. Nevím jakou vyznává víru a je mi to jedno. Z krajně extremní oblasti nemám rád nikoho (všechny tuny black, death a nevím čeho všeho metalově i melodického mne neoslovuje a je mi spiš k smíchu).

Takže se rozhodně neobracim k žádnému - nechce se mi to ani vyslovit (pojem vyřčený Braněm) a snad nejsem ani na žádné černé listině:-) Co se týče vyznání, tak jsem rozhodně na "normální/běžné/kladné/pozitivní" straně.

Chápu, že někdo může namítnout - v těch textech to je a ty to záměrně ignoruješ, nebo neposloucháš, nebo nechceš slyšet. Já to opravdu beru jinak, z čistě hudební stránky.

Jde mi fakt a opravdu jen o jeho starou muziku. Cožpak je tak těžké to pochopit?