Reakce na recenzi:

horyna - @ 20.03.2020

Debut Alcatrazz No Parole from Rock 'n' Roll patří dle mého k těm výrazně lepším hard-rockovým nahrávkám osmdesátých let. Yngwie Malmsteen se držel stranou svých exhibic a nejsilnější zbraní alba samotného zůstávají písně ve svém základním schema. Příliv nadšení malinko pominul s příchodem druhé kolekce Disturbing the Peace, na které už účinkuje Steve Vai. Jeho hra není špatná, ale ani nějak dechberoucí a chyba spíš než v jeho přístupu bude v samotných kompozicích, které síly jedničky už nedosahují. I proto jsem byl velmi zvědav, jak si v nových podmínkách (příchod nového, už třetího kytaristy Danny Johnson) kapela povede dál a navíc jak přistoupí k sílící vlně glam rockových kapel ze zámoří.

Alcatrazz se s osudem poprali více než zdatně a třetí deska Dangerous Games tak nemá důvod se za svou náplň výrazně stydět. Bonnet a spol se malinko otevřeli době a trhu. Bicí zní více osmdesátkově a vetší porci si ukrajují i klávesy. Jako výrazně lepší se mi zdá strana druhá. Z první vyčuhují snad jen úvodní cover Its my Life od Animals, druhá No Imagination, a velký hit Ohayo Tokyo. Béčko se povedlo celé a tak nemá cenu jmenovat, avšak největší direkt mi vždy přivodí krásnou melodií napěchovaná The Witchwood a sametová Double Man. Jinak Graham Bonnet zpívá znovu skvěle a k novici Danny Johnsonovi který nijak neexhibuje rovněž nemám žádných výhrad.

V této desce by se mohli jako v zrcadle najít všichni příznivci Rainbow Bonnetovi éry. Těch po světě sice moc neběhá a oproti Dio-vské době to byl z tehdejšího i dnešního pohledu znatelný sešup dolů, přesto... Podobný, hitově šmrncnutý hard-rock vzor osmdesát někdy do nálady sednout dokáže a pro určitou skupinu nemusí tento produkt vypadat jen jako kýč patřící do starého železa.